Přeskočit na obsah

uvnitř doby – uvnitř vernisáže – uvnitř sebe

Jaké je to přemýšlet o sobě Uvnitř doby? Numen a čerstvé dojmy Kateřiny Bukolské ze včerejší vernisáže mezinárodní fotografické výstavy v pražském Zahradníkovi.

Včera jsem zavítala do galerie Zahradník na skupinovou výstavu s názvem „Uvnitř doby“ . Měla jsem malé zpoždění a s dcerou jsem dorazila na místo, o kterém jsem již několikrát psala své reportáže z výstav či vedla rozhovor s majitelem Dmitrym Rubinsteinem o vzniku, plánech a náplni tohoto tajuplného místa. Pokud vás zajímá, jak mohou vzniknout fotografie “ jinak“,  jste vítáni během letních měsíců na workshopy vedené zkušenými lektory z řad vystavujících autorů. Veškeré informace naleznete na www.zahradnik.pro . O výstavě samotné i s doprovodnými fotografiemi si můžete přečíst na stránkách Martina Fryče www.martinfryc.eu – celebrity a odborníka na výtvarnou pražskou scénu, který je „postrachem“ galeristů, když nedorazí právě na tu jejich vernisáž. Dmitry již poněkolikáté, a myslím právem, se může prezentovat a těšit z jeho pravidelných návštěv. Bude to tím, že  art-residence Zahradník si již vybudovala jméno a své místo mezi renomovanými galeriemi, že umí a chce nabídnout kvalitní umění, a že se jí to opravdu daří.

Vrátím se na počátek, kdy vcházím po schodech do galerie, vyplavujou se mi vzpomínky na toto místo, na lidi a na fotografie. Jsem zvědavá na instalaci svých obrazů, zda se galerista trefil do mých představ o ideální  prezentaci mého „umění „. Jsem zvědavá na práci svých zkušenějších kolegů, učitelů. Ještě jeden schod a procházím vstupní předsíní a už se mi odkrývá pohled do galerie. Očima prohlédnu sál, zda uvidím známé či neznámé tváře, tváře, co si přeji potkat či naopak nechci. Přivítám se s Dmitrym  a vplouvám do ostatních místností, záplava historických technik se na mne dere prostřednictvím autorů, jejich témat, jejich očima se dívám na tento svět, černobílý, sépiový, barevný, papír, sklo, kov. Přemýšlím, co vede autory k tvorbě, co jim to přináší, zda jen čistou radost, možnost prezentace sebe samotného, šance na živobytí či vše dohromady, jaké mají oni pocity při prezentaci své tvorby  na veřejnosti….Pár odpovědí se mi dostává z následných  rozhovorů, které se mi podařilo navázat s ostatními fotografy. V sobě nacházím odpověď nejednoznačnou, nejraději tvořím, ten proces prostě miluju, ráda se podělím o výsledky na výstavě či jen třeba u mne doma při čaji, ale nerada se loučím se svými obrazy a i když dostávám zpětnou vazbu od jiných pozitivní, větší uspokojení než mé vlastní při tvoření mi to nepřináší.

Sebeprosazování jsem se nenaučila (vyjma tohoto článku) a asi díky tomu to dost nemám v oblibě  u jiných, dle pravidla, když na někoho ukážeš, zbývající prsty směřují k tobě samotnému k zamyšlení, co tě vlastně tak irituje na tom druhém. Dosti záleží na formě zviditelňování, které se mohou od sebe radikálně lišit, znám lidičky, co nemusí nic a svou genialitou se prosadí bez PR, znám lidi, co svou čistotou a pracovitostí a talentem dojdou zaslouženého ohodnocení, znám  lidi, kteří po jakékoliv popularitě skutečně netouží a znám jedince, co pro svůj cíl udělají maximum a tvrdě jdou za úspěchem, aby vyléčili své zlomené sebevědomí z dětských let, či dokázali sobě i ostatním, jak dobří jsou, zkrátka  to potřebují a jsou lidé, co v tom mají neustálý zmatek a rozpor, kam se řadím prozatím nedospělá…..

Nekritizuji a nesoudím, nezávidím,  jen někdy nechápu či chápu až moc, hlavně  pozoruji a přemítám o sobě, právě mne minul Martin Fryč v doprovodu sličné autorky, představujíc mu horlivě své výtvory. Hm, nebudu mít s ním fotografii, to jako bych neexistovala …Pozoruji hloučky lidí, mezi nimi pravidelní  návštěvníci vernisáží, kteří vidí příležitost se opět najíst a napít zadarmo, galeristu poletujícího mezi hosty a autory, kurátorku spokojenou s instalací, slečnu zajišťující servis vernisáže, přátele autorů, kteří je svou přítomností přišli podpořit a potěšit, vidím rodinné příslušníky, co se nezdráhali doprovodit i o mnoho set kilometrů svou maminku a manželku, jééé a konečně vidím svou dceru se svými přítelkyněmi, klobouk dolů, že jste přišly, děkujuuu holky. Zahájení a proslov galeristy, překlad z ruštiny do češtiny zdvojnásobuje dobu a já si mobilem dělám pár cvaků na památku atmosféry, stojím bokem a dívám se do tváří autorů, co dorazili. Olgo, ani jsem neměla čas s tebou více promluvit a pochválit ti nádherné bromolejotisky v nádherných rámech. Míšo a Rasťo, opět vám to moc slušelo a nedostižné kvalitě vašich prací se klaním. Rosťo, krásný úsměv jsi mi věnoval při ukázce svých olejotisků, Evo chybí mi slova, v duchu vám tleskám všem.

Až projdete do nejmenší výstavní místnosti galerie, potkáte tam „emoce obnažené“,  zdánlivě  podobné vizáží i tvorbou a experimentováním spojené autorky, tam spolu komunikují skrz své obrazy i po odchodu posledních návštěvníků a vypnutí světel v tichu tmy, tváří v tvář,  beze slov pod křídly vyobrazeného anděla.

Je dobré být uvnitř doby, uvnitř vernisáže a uvnitř sebe. Zkuste přijít a třeba popřemýšlet o sobě uvnitř  Art residence Zahradník.