Nedávno mě v kině nezaujal film, ale záznam divadelního představení Jaroslava Duška – Čtyři dohody. Mnozí z vás jistě slyšeli o stejnojmenné knize nebo ji dokonce četli. Dušek podle mne pozdvihl myšlenky autora knihy, Miguela Ruize, ještě o level výš.
V dětství dosahujeme transu přirozeně a snadno pomocí hry a rytmických pohybů. Malé děti ještě dobře snáší pouťové atrakce, jsou nadšené z pohybu a skoro pořád mají dobrou náladu.
Pozorovali jste někdy hrající si dítě? Jak se dokáže plně ponořit do činnosti, která ho baví, a při tom jakoby nevnímá okolí. Rodiče se v takových chvílích většinou uvolní a přestanou se před dítětem kontrolovat. „Vždyť mě nevnímá“. Omyl. Dítě se při hře dostává do stavu transu, kdy jeho mozek, pracující v alfa hladině, vysílá radárky do všech stran a podprahově vnímá vše, co kolem něj děje. A dospělí se pak diví, co z jejich potomků leze. „Prohoba, kde jsi to slyšel? Kdo tě tohle naučil!“ V dětství dosahujeme transu přirozeně a snadno pomocí hry a rytmických pohybů. Malé děti ještě dobře snáší pouťové atrakce, jsou nadšené z pohybu a skoro pořád mají dobrou náladu. Dokud jim jí dospělí nepokazí větou, „To už stačilo, musíme jít!“ Jenže v dospělosti nám připadá hloupé točit se dokola, válet sudy či jen tak křepčit a tak si musíme dobíjet baterky jinými druhy transu. Drogami, hudbou nebo právě tvořením.
Tvoření je odpradávna léčivý proces. Omlazuje, očišťuje, hojí dávná traumata.
Určitě mi dáte za pravdu, že při focení, malování, psaní nebo čase stráveném v komoře se jakoby zastaví čas. Jsme klidní, soustředění a někdy, když jsme správně naladění, se napojíme radárkama do jakési univerzální „sítě“ a začnou se dít zvláštní věci. Přijde inspirace a pod rukama nám vznikají nečekaná díla. Tvoření je odpradávna léčivý proces. Omlazuje, očišťuje, hojí dávná traumata. Ukolébává ego a učí nás být znovu sebou samými – dětmi.