Manuela Thames se narodila v Německu, nyní žije v Americe. Dříve pracovala v oblasti ošetřovatelství a alternativního zdravotnictví. K fotografování se dostala po smrti bratra a narození syna, kdy se snažila pochopit rozpor mezi ztrátou a stvořením nového života.
Říkala jsi, že ses k fotografování dostala po smrti svého bratra a narození prvního syna. Co na tomto médiu tak miluješ?
Fotografii jsem měla vždycky moc ráda a přitahovala mě, ale většinu mého života mě vlastně nenapadlo, že bych se jí mohla věnovat víc než jako obyčejnému koníčku, částečně proto, že jsem nevěřila ve své umělecké schopnosti. Přesto jsem neustále obdivovala umělce a zejména fotografy. Fotografie jsou mi velmi blízké, ale neumím říct konkrétně proč.
Zjistila jsem, že čekám první dítě jen pár měsíců poté, co můj bratr zemřel, takže to období samozřejmě bylo velmi intenzivní. Byla jsem z bratrovy smrti natolik v šoku, že jsem se necítila schopná přijmout nový život. Slova, která mě z toho období napadají, jsou smutek, úzkost, samota, extrémní nevolnost a vina (zejména protože jsem nebyla z těhotenství moc nadšená). Svým způsobem jsem se na několik měsíců vytratila a stáhla z okolního světa, i od nejbližších lidí. Můj život se natolik narušil, že se něco hluboko uvnitř posunulo jiným směrem a i přes bolest a utrpení (nebo díky nim) se mi otevřely nové možnosti a taky nové nutkání – skutečná potřeba – sebevyjádření jako způsobu, jak se vypořádat s tím vším zmatkem a chaosem.
After my son was born, my husband bought us a DSLR camera because he wanted to take lots of pictures of him. I ended up starting to just take pictures everywhere and of anything. I began studying other photographers and taking self-portraits. The combination of birth and death, grief and joy really changes you and shows you a lot more about life, and I found this was the perfect time to start using photography as a way to explore, ponder, and express some of this.
Po narození syna jsme si s manželem pořídili DSLR fotoaparát, protože jsme ho chtěli fotografovat. Nakonec jsem začala fotit všude a všechno. Začala jsem studovat ostatní fotografy a dělat autoportréty. Kombinace narození a smrti, smutku a radosti vás doopravdy změní a naučí vás o životě mnohem víc. Zjistila jsem, že to je ideální čas na to, začít používat fotografii jako cestu ke zkoumání, hloubání a vyjádření těchto věcí.
Jak ovlivnila pracovní zkušenost v ošetřovatelství a alternativním zdravotnictví tvoji fotografickou praxi?
Když jsem se rozhodla stát se zdravotní sestrou, měla jsem hodně idealistické úmysly – pomáhat lidem, být tam pro své pacienty, možná odjet na chvíli do nějaké rozvojové země a tak dál. Když jsem ale chodila na zdravotnickou školu a hlavně poté, co jsem začala pracovat v nemocnici, zjistila jsem, že je to o něčem jiném, než co jsem si představovala – bylo to mechanické a neosobní, hodně stresu a sestry neměly skoro žádný respekt, což vedlo mezi nimi navzájem i mezi nimi a doktory k velkému antagonismu a mocenským hrám. Velmi silně jsem cítila, že do toho prostředí nezapadám, což zhoršilo obecnější pocit, že nezapadám do toho, s čím jsem měla problém už dřív. Navíc jsem byla na oddělení plicní onkologie a často jsem se musela potýkat s umíráním, hrozným zápachem, tělesnými tekutinami, truchlícími rodinami atd., ale v takovém prostředí jsem neměla možnost se s tím vypořádat na emoční úrovni. S jistotou mohu říct, že mi na pacientech hodně záleželo, ale takovým způsobem, který nemohl být realizován v uspěchaném, mechanickém a nepřátelském prostředí. Myslím si, že jsem k pacientům přirozeně přistupovala holisticky, což mě poté, co jsem se přestěhovala do Ameriky a opustila ošetřovatelství, přivedlo k zájmu o alternativní zdravotní péči. Zdraví, tak jak ho vnímá tento přístup – jako jakousi „celistvost“, která zahrnuje tělo, mysl, duši, společenství a přírodu – prostupuje mé fotografie, které zahrnují i odpovídající „nemoc“ jakožto roztříštění, oddělení, pocit, že jste ztraceni a podobně.
Co tě motivovalo k vytvoření prací z cyklu Rozbité zrcadlo?
V obývacím pokoji nám viselo zrcadlo, které jsem vždycky chtěla použít na focení.
Měla jsem představu, že v celé sérii použiji jen zrcadlo a sebe, což se později vyvinulo v myšlenku využít střepy rozbitého zrcadla a hrát si s pokřiveními a částečnými odrazy. Před tím, než začnu fotit, často mívám jasný pocit, jak chci, aby fotka nebo série vypadala a pak to jen potřebuji dostat ven. V tomto případě jsem prostě sundala zrcadlo ze stěny a sama ho rozbila, abych si mohla hrát se střepy.
Přemýšlím o tom, jak vidíme různé odrazy sebe sama během dne, nejenom v zrcadlech, ale také v oknech nebo jiných plochách. A pokaždé mě překvapí, jak jiný je každý odraz a to, že mě ostatní vidí jinak, než si myslím, že vypadám. Vždy mě to přivede k otázkám týkajícím se vnímání, pravdy, skutečnosti a jak může být odraz klamný, i když ho často pokládáme za pravdivý.
Série Rozbité zrcadlo zkoumá témata identity a odrazu našeho pohledu v zrcadle. Studovala jsi nějak tohle téma?
Nedělala jsem žádný „formální“ průzkum ve smyslu důkladného studia literatury. Nicméně mě už dlouho přitahuje literatura různého druhu – fikce, populární články, eseje a biografie atd. – která se zabývá zkoumáním témat vnímání sebe sama a pokřivené reality.
Myslím si ale, že většina inspirace přišla z mých vlastních myšlenek a reflexí a také z rozhovorů s jinými lidmi.
Odkud čerpáš inspiraci?
Často přijde, když se toulám přírodou. Mám ráda krásu, samotu a ticho. Když jdu na procházku nebo na tůru, přemýšlím o životě, vztazích, problémech a moje myšlenky jen bloumají. Občas pak dostanu nápad na nějakou fotku nebo koncept. Někdy je to jasné a vím přesně, jak to má vypadat a jindy je to to něco, čím se potřebuji dál zabývat a jen s tím experimentovat.
Také mě inspiruje poezie, hudba, film a nejvíc fotografové, jejichž práci obdivuji.
Co tě v nejbližší době čeká?
Momentálně pracuji na novém souboru s názvem „Mléčná lázeň“ (Milk Bath). Tentokrát to nebude série autoportrétů, ale portréty různých lidí a všichni se budou muset ponořit do vany plné vody s mlékem. Nechci prozrazovat víc, ale obecně bude tento soubor zkoumat témata závislosti, rovnosti a jednoty.
Celkem nedávno jsem začala pracovat s hudebníky a skupinami a fotit propagační věci a obaly desek.
A samozřejmě neustále pracuji na zveřejňování, vystavování a rozšiřování mého portfolia.
manuelathamesphotography.com
instagram.com/manuelathames
Původní verzi rozhovoru v angličtině si můžete přečíst zde: Fragmentary – Manuela Thames