Luboš Blažek je úžasný, velmi inteligentní člověk, který má přehled nejen ve fotografii. Má vzhled seriózního pána, ale v očích a úsměvu se skrývá čert, který občas vyskočí ven, a to se pak dějí divy. Stejně jako když vezme do rukou cokoliv, na čem se dá mačkat spoušť.

Rozhovor jsme spolu začali dělat po mailu formou mých stručných otázek a jeho vyčerpávajících odpovědí. Trochu nám to trvalo, ale rozhodně to stálo za to a asi jsme ještě neskončili.

 

vanoce_2 vanoce_1

 

Co nebo čím je pro tebe fotografie?

To je těžká otázka, na kterou je možno nahlédnout z různých stran. Když  o tom přemýšlím a ohlédnu se v čase, tak zjišťuji, jak se role fotografie v mém životě měnila. Od zábavného cvakání v začátcích, přes dokumentační fotografování na cestách, až po dobu, kdy mi fotografie byla i čímsi jako terapeutickou pomůckou. Dnes je mi fotografie komunikačním prostředkem, kterým zachycuji svoji každodenní realitu (album EXTR), ale zároveň je mi médiem, které mi umožňuje prožít si můj vnitřní svět trochu v klidu. Fotografie je vlastně filtr, který tlumí „mediální vlivy“ dnešní doby. Tím filtrem jsou tzv. řadovky značené římskými číslicemi. To by asi k této otázce mohlo stačit, ať se moc neodkopu.

 

Máš kromě fotografie ještě nějaké jiné filtry k utlumení vlivů dnešní doby?

Mám hudbu a pár knížek, ke kterým utíkám, když hledám klid. Hudba je věc, o které často přemýšlím. Nechá se zapsat do not, ale její působení na jedince je jedinečné. Jak říká Mirek Jarý, hudba se nedá vysvětlit (on to tedy ještě říká o ženě a obrazu), hudba je podle mého názoru věc související s abstraktním myšlením. Možná to vypadá trochu potrhle, ale občas se mi mezi ušima objevuje myšlenka, že hudba i obraz se musí nechat doznít. S obrazem je to podobné. Můžeme fotku rozebrat po stránce kompozice a porovnávat ji s pravidly zlatého řezu, můžeme hledat přepaly a kresbu ve stínech, hodnotit ostrost a hloubku ostrosti, ale když se na to všechno vyprdneme, tak najednou zjistíme, že ten obraz rozechvěje něco v nás. A to je ono, fotografie prostě působí.

Koukám do „plejlistu“ v telefonu. Goldbergovy variace v podání Glenna Goula, nahrávka z roku 1981. Krásný procítěný začátek, u kterého se těším na každý tón. Jako čekání na náhled u digitálu.

 

XXXI_extr XXII_extr

 

No a u knížek je to jednoduché. Mám rád staré čínské a japonské texty. Z Číny bych asi vybral Tao te ting, Umění války a verše od Chan-šana. Z Japonska mě vzaly haiku, možná pro tu jednoduchost danou pravidlem 5+7+5, která je v protikladu s plností obsahu.

A jsme zase zpět u fotografie. Ono toho v té fotografii nemusí být mnoho, oči potom nevědí, čeho se chytit. Možná proto dávám přednost černobílé fotografii, která je sice chudší o barvy, ale dává větší šance divákovi. Toto všechno tedy platí o fotkách „řadovkách“, značených římskými číslicemi. Fotografie z řady EXTR, které většinou mastím mobilem, to je něco trochu jiného, tam se barvy vyskytují. No, pro dnešek dost. Jdu si něco pustit do uší.

 

nepublikovana_1 CMXCIV

 

(o několik dní později mi přišlo pokračování)

 

Tak ti, Vladimíre, přemýšlím o těch filtrech a inspirací hudbou a nesmím zapomenout na Psí vojáky. Tam na mě fungují i jejich texty. Občas se mi stane, že si pustím jejich písničky a potom se mi mezi ušima vylíhne potvora myšlenka a nedá pokoj, dokud není zachycena. To se týká hlavně „papírovek“, fotek vyřezaných a poskládaných z papíru. Dlouho jsem už nic neposkládal, ale mám v hlavě tři kusy, které pomalu začínají chtít ven. Vzpomínám si na doby, kdy jsem vlastně dělal jenom „papírovky“. Asi dva nebo tři roky byla většina mých matlanin udělaná na 25 metrech čtverečních a na kuchyňské lince. On by si člověk měl vůbec dávat pozor na to,  jaké knihy čte a jakou hudbu poslouchá…

Ve fotografii, stejně jako v hudbě, by měl člověk dosáhnout určité virtuozity ve zvládání prostředku, pomocí kterého tvoří, protože teprve potom může být v tom, co dělá, svobodný. No, myslím si to já, a se Štěpánkou o tom doma občas máme debaty. Ona se mnou nesouhlasí, má pocit, že tu virtuozitu lze nahradit instinktem, ale to by bylo na dlouhou debatu. Zvládnutí prostředků a uvědomění si omezených prostředků, které máme k dispozici, vede k tomu, že se chováme jinak a cítím to i ve fotografii. Dnes už by pro většinu lidí vlastnící alespoň trochu lepší fotoaparát neměl být problém udělat ostrou, dobře naexponovanou fotku (se správným množstvím světla). Ale díky tomu, že za lidi hodně věcí dělají mašinky, vidím spoustu lidí, kteří rezignovali na hlubší poznání a pochopení. A je to na těch fotkách poznat. Ale to je asi ve většině oborů lidské činnosti. No, pro dnes dost, jdu si něco pustit.

 

nepublikovana_2 MII

 

Zmínil jsi zatím jen pár jmen. Jsou jména, která stojí za zmínku v souvislosti s tvým fotografováním? Nějaké múzy, mentoři či nějaký guru?

Vladimíre, jestli by mělo zaznít pár jmen, tak mezi nimi musí být pan Krutský, který mě kdysi v jabloneckém ‚Domě pionýrů, dětí a mládeže‘ učil základy a měl se mnou velikou trpělivost. Potom musí zaznít jméno dalšího Jablonečáka a to je Luboš Znamenáček, dobrý labista a chlap, se kterým jsem prožil spoustu času nad fotografiemi a který mi vysvětlil hodně věcí o technice.

Mentoři, guru a múzy? Tak František Richter z České Lípy. Ohromně sečtělý s velikým rozhledem. Byl to on, kdo mi kdysi napsal, že mám vydržet, že mám trochu jiné vidění, ale že si na mě publikum zvykne. Josef Jeřábek, který mě dokázal pěkně projebat za techniku, ale také ukázal jak to udělat lépe. A hlavně nesmím zapomenout na partu okolo USB a následně Part+. Skoro si myslím, že setkání se členy USB a Part+ bylo pro moje fotografování klíčové. Navyváděli jsme se strašných lumpáren, ale jestli mám něčím pojmenovat dobu, kdy jsem měl možnost s nimi pobývat, stačí dvě slova. Absolutní svoboda. Kudla, mně se asi začalo stýskat.

 

MXXVIII.

 

Vláďo, jestli čekáš nějaká velká jména, tak tě asi budu muset trochu zklamat. Programově se vyhýbám prohlížení fotografií slavných fotografů, občas v trochu v žertu a trochu vážně říkám, že nechci od nikoho opisovat. Ale jo, pár jmen ti dám. Tak mezi prvními musí být Josef Sudek. Žasnu nad jeho citem pro světlo a pro skromnost, kterou si udržel i přes úspěch, který měl. František Drtikol, jehož „Vlnu“ považuju za jeden z vrcholů fotografie. Miroslav Tichý, ten nesmí chybět. Je to zjevení, fotovagabund, který fotografy vrací zpět ke kořenům fotografie. Koukám, že tu mám samé Čechy, ale to snad nevadí. Z žijících Jaroslav Kučera (Strahovské koleje, Sudety), dokument až na dřeň.

Láďo, on by se jeden asi měl kolem sebe na začátku kouknout, jak to dělají ostatní (jenom aby si nastavil autocenzuru a nepouštěl ven každou blbost) a s tím jak, zvládá techniku, by asi měl hledat vlastní cestu. Nebo si ho ta vlastní cesta možná najde sama. Pokud tedy zrovna nechce fotit jako někdo.

Pro dnešek HOWG.

Luboš to napsal za mě: Pro dnešek HOWGH. Ale jak jsem psal v úvodu, asi jsme ještě neskončili, takže můžete někdy v budoucnu čekat pokračování.

Luboš Blažek (* 1966)

profilovkaVýška: 187

Váha: 10?

Velikost bot: 43

Vlasy: špinavý blond se stopami šedin

Barva očí: modrá

Bydliště: Jihomoravský kraj, ale jsem všudezdejší.

Povolání: aplikační technik (občas říkám že jsem potulný programátor).

Co dělám když nefotím: štípu dříví, čtu, poslouchám hudbu, hraju si s kocoury.

 

Autorův blogPhoto Extract