Navenek to vypadá, že má fotografka Kata Sedlák za sebou úspěšný rok. Publikovala doma i v zahraničí, získala ocenění. Ale v soukromí prožívala své nejtěžší období.

Katu Sedlak jsem poznala před třemi lety při jiném rozhovoru. O její tvorbě jsem moc nevěděla. V rámci rutinní přípravy jsem ji začala studovat. Přistihla jsem se absolutně vtažená do těch krásně jednoduchých fotografií jedné rodiny, kterou jsem ani neznala. Videohovor na trase Varšava – Piešťany jsem vypínala s příjemným pocitem a vzrušením novináře, který právě získal kvalitní a zejména upřímný materiál. Rok na to jsme se už s Katou neoslovily jinak než „dítě“ a „máma“. Kata je přesně taková jako její fotografie. Osobitá, ale zároveň si člověka velmi jednoduše získá.

V průběhu let se Katina tvorba vyvíjela, zrála. Téma o rodině zůstalo. Děti o trochu vyrostly. Kata si prošla rozvodem a tak z fotografií zmizel otec. Příběh pokračuje dál. Uceleně ho vypraví výstava 100% m2 připravovaná v bratislavském Středoevropském domě fotografie.

Při této příležitosti jsme s Katou zapnuli videohovor Londýn – Piešťany – Bratislava a promluvili si o výstavě a o osobním životě. Do rozhovoru se občas zapojil šéfredaktor MONO Tomáš Halász.

Kata neskrývala únavu fotografky plně zaměstnané blížící se vernisáží, ale ani matky, která je sama doma s třemi dětmi. Rozhovor proto provázely úsměvné zvukové kulisy a občasné vstupy nejmladšího Alana. Dětsky bláznivá domácnost. Přesně taková, jak si ji přes fotografie představujeme.

*

Co znamená název výstavy 100% m2?

Sto metrů čtverečních je prostor, na kterém se odehrává děj, který fotografie zachycují. Sto procent vyjadřuje sto procent lásky mezi matkou a dětmi, lásky vložené do tohoto projektu.

V souladu s titulem bude celá výstava instalována jako půdorys, vše bude matematické. Snažila jsem se o nestandardní koncept, který diváka okamžitě vtáhne do děje. Netypické jsou i rozměry fotografií, které mají od čtyřiceti centimetrů až po dva metry.

Proč ses rozhodla pro takové rozměry?

Možná proto, že mám ráda výtvarné umění a dílo musí být ve velkém rozměru. Také jsem si sama malovala některé rámy, protože jsem nenašla takové, které by mi dokonale seděly.

Co tato výstava v méně exaktním smyslu slova znamená pro tebe?

Jde o průřez nejtěžším obdobím, jakým jsem si za poslední roky prošla. Série vznikla během náročného roku v mém osobním životě. Přestože to nebyly radostné události, spojili nás na sto procent.

011-MONO_Sedlak_Rozhovor_web

Tomáš: Z pohledu tvých fanoušků se však letošní rok zdál být velmi úspěšný. Publikovala jsi v prestižním mezinárodním fotografickém magazínu firmy Leica (Leica Fotografie Internacional), u nás na MONO, vyhrála jsi 3. místo na Slovak Press Photo a podle mě by ses umístila i na Czech Press Photo, kdybys poslala.

Co se fotky týče, ano. Od Slovak Press Photo to šlo jako na rychlodráze. Začali si mě více všímat a to zejména v Česku. Publikovala jsem v LFI, najednou byl o mou práci velký zájem. Všechno šlo rychle. Jeden známý mi ale poradil dobrou věc, a to přestat si všímat, kde všude se o mně píše. Samozřejmě, že z toho mám radost, ale už si to tak nepřipouštím a nedovolím si do toho spadnout. V průběhu uplynulého roku jsem hodně publikovala a výstavu jsem udělala i proto, aby se tyto menší celky spojily a mé dílo bylo viděno uceleně.

Cítíš to jako nový začátek?

Ano, v podstatě je to začátek našeho nového života.

Co bude dál?

Mám pocit, že si potřebuji na chvíli odpočinout.

Tomáš: Takže tato výstava je možná na delší dobu jedinečnou šancí vidět tvou tvorbu fyzicky?

Možná i ano, možná si opravdu dám přestávku. Jde o zvláštní druh únavy, jako když hudebník vydá album, dá si volno, protože nemůže jít hned dál.

012-MONO_Sedlak_Rozhovor_web

Zřídila sis však nový ateliér.

Jde o takový zimní podnět, protože momentálně nemůžu moc fotografovat venku. Než skončí zima, zřídila jsem si ateliér, abych něco dělala, abych se v něčem zdokonalila. Snažím se naučit dobře fotit portréty a najít se i v této sféře.

Jak fotograf neprofesionál – samouk – prorazí až na stránky LFI či na stupínek laureátů Slovak press photo?

Je to cesta. Prošla jsem různými portály, různými Fotografie dne, PhotoVogue. Bez takových malých postupných úspěchů bych nebyla tam, kde teď jsem. Potřebovala jsem se utvrdit v tom, že to, co dělám, je dobré a potřebovala jsem to dál tříbit. LFI byl cíl.

Ani ne tak po profesní stránce, navazuje to na osobní život. V těžkých obdobích si člověk musí najít nějaký cíl, za kterým si jde, aby si zaměstnal hlavu i něčím jiným. Já jsem si řekla, že se jednou chci dostat do LFI.

Koupila jsem si tedy Leicu a po dvou měsících jsem poslala fotky na jejich editorský server. Kladnou odpověď jsem dostala hned v ten den a do týdne byla moje fotografie Dvojčat publikována. To mě velmi motivovalo k práci, ale zároveň jsem se na fotografování začala dívat s větší odpovědností.

Opustila jsem „cvakání“ všeho, co jsem viděla a cíleně jsem se snažila dělat jen to nejlepší a nezabývat se věcmi, které mi přišly slabé. LFI byla moje osobní motivace, abych se nevzdala a byla to dokonalá věc. Každý by si měl takové cíle dávat a ukázat si, že se nemusí v ničem vzdávat.

Proč právě LFI?

Protože Leica. Vždycky jsem ji vnímala ikonicky, jako něco nedosažitelného, ale zároveň i dosažitelného.

A Slovak press photo?

Mám radost, že o mou tvorbu mají zájem lidé z oboru, a že jsem získala třetí místo v kategorii Každodenní život. Velmi mě ale potěšila i Cena diváka. Popravdě jsem na ni úplně zapomněla a byla jsem velmi překvapená, když mi její udělení oznámili.

Upřímně mě těší, že se moje fotografie líbí i obyčejným lidem a umějí je oslovit, protože v této době umí lidi oslovit máloco. Zejména na Slovensku, kde kultura není tak pěstována a umělecké fotografii se nepřikládá velký význam.

005-MONO_Sedlak_Rozhovor_web

Po Summer stories přišla na řadu série s názvem Chlapecké léto, nyní vystavuješ pod titulem 100% m2. Je mezi těmito sériemi rozdíl nebo plynule navazují?

Jsou to takové podsoubory jednoho velkého celku. Vždy to bude příběh naší rodiny.

Vidíš tam svůj posun?

Velmi velký. Změnil se můj celkový přístup k fotce. Už necvakám všechno, už v tom mám jasno a nevracím se. Když se mi určitá scenérie líbí na padesát procent, neodfotím ji. Musím vidět, že fotografie je stoprocentní a vše, co se děje, je dokonalé.

Přesto, že jsem v přístupu k fotografii vyzrála, stále nejsem ten typ člověka, který chodí často na výstavy a po večerech listuje ve fotografických knihách. Cíleně nevyhledávám práce jiných, protože si myslím, že by mě to mohlo ovlivnit.

Podařilo se přesto někomu proniknout přes tuto zábranu?

Mám velmi málo oblíbených fotografů a většinou se mi líbí věci, které já sama vůbec nefotím. Nelíbí se mi kopírování a slepé následování trendů, kdy se ztrácí to, co může být plnohodnotejší.

Také mi při prohlížení si knih o dokumentární fotografii vadí, že se často na ty fotografie nemohu ani dívat. Mám pocit, že momentálně v dokumentu panuje trend smrti, krve, zla, negativity. Nejsem s tím ztotožněna, protože o tom život není.

Pěkné fotografie najdeme v minulém století, tehdy byla fotografie o radosti, o normálním běžném každodenním životě, který plynul i navzdory válkám. Nemám tendenci sledovat negativní věci. Pro mě je fotka život.

Tomáš: Ale existují současní fotografové, ať už světoví nebo slovenští, kteří tě oslovují?

Momentálně mě úplně dostala výstava Miloty Havránkové. Zodpovědně mohu říci, že jsem za poslední léta nic lepšího na československé scéně neviděla. Tato výstava byla dokonalým celkem, všechno mělo hlavu a patu. Milota se mi stala obrovským vzorem. Velký talent je pro mě i Peter Dobiš a inspirací, fotografickou i lidskou, Jindřich Štreit.

003-MONO_Sedlak_Rozhovor_web

Na prezentaci své tvorby v značné míře používáš sociální sítě. Myslíš, že ti pomohly a usnadnily tvůj postup?

Určitě ano. Jelikož jsem nechodila na žádnou fotografickou školu, neměl se o mně kdo dozvědět. Sociální sítě mě dostaly vysoko.

Tomáš: I my jsme se poznali přes Facebook. Oslovila jsi mě, začali jsme si povídat o fotografiích, o tvé tvorbě a teď, ani ne rok na to, s tebou děláme rozhovor na MONO.

To je pravda, díky sociálním sítím znám i vás, získala jsem spoustu kontaktů. Je to skvělá věc na prezentování se. Bez sociálních sítí bych možná stále měla fotografie v počítači a nic bych s nimi nedělala.

Vzpomínám si, jak jsi mi před třemi lety řekla, že chceš ukázat jiný pohled na běžné věci. Držíš se stále této filozofie?

Myslím si, že to stále v těch fotkách je. Jsou v podstatě úplně obyčejné, ukazují běžný pěkný každodenní život. Dokazují, že i fotografie zachycující něco, co považujeme za obyčejné, umí zaujmout. Jako kdysi. Kdysi lidi zajímali i takové fotografie, protože fotka byla něco nového. Nyní je již naprostou samozřejmostí.

004-MONO_Sedlak_Rozhovor_web

Jádrem těchto projektů jsou tvé tři děti, vnitřní vztahy mezi nimi. Jde o startovací bod, fotografickou školu matky – fotografky a přípravu pro další projekty nebo o nevyčerpatelné celoživotní srdeční téma?

Myslím, že to bude jedno velké celoživotní téma, to nejdůležitější a nejtěžší. Zdokumentovat celý vývoj mých dětí je výzvou i pro mě samotnou, ale už se mi potvrdilo, že tento projekt má význam, a proto se nevzdám.

Vize je v tom, že nevíš, co tě čeká, co se za ta léta stane. Život ti může připravit cokoliv. Možná nastanou konflikty, možná se pohádáme. Podle mě teprve přijde období, kdy to začne být zajímavé.

Představuji si, že když nejmladší Alan dosáhne hranice dospělosti, vyberu ty nejlepší fotografie a zvěčním je v podobě knihy nebo podobného výstupu a předám jim do života velkou věc, která říká: „Zvládli jsme to. Chci, abyste to teď zvládli i vy s vašimi dětmi. “

Také je pro mě velmi důležité držet je jako sourozence pospolu. Poté co jsem přišla o sourozence, vždycky když jsem si večer lehla do postele, představovala jsem si, že tam někdo se mnou je, povídá si se mnou a říkala jsem si, že když budu mít děti, nedovolím, aby se rozhádali.

Od malička jim budu vštěpovat to, že oni jsou pro sebe nejdůležitější a vždy, když budou mít problém, mají jeden druhého.

Když se nad tím zamyslím, toto je možná i cíl mého projektu, aby moje děti zůstaly celý život soudržné a když se možná něco stane, a já tu už nebudu, otevřou si tu mou knížku a zjistí, že tohle dělala máma. Je to i osobní výpověď o tom, co mi v životě chybělo, o co jsem přišla a co chci sama sobě vynahradit.

Ve srovnání s tím mi všechny ostatní projekty, do kterých se možná jednou nohou pustím, přijdou velmi slabé, protože se mě nedotýkají osobně. Když mám něco dělat procítěně, musí se mě to dotýkat osobně.

Skype jsem opět vypínala s pocitem vděčnosti. Přesně jako před třemi lety. Povídání si s osobou, která je takto upřímná a srdečná, donutí i mě zamyslet se nad vlastními vztahy a nad svou rodinou, vzdálenou na míle. Donutí pozastavit se a reflektovat samu sebe, tak jak to umělci dovedou.
Přijďte se přesvědčit sami. Výstava Katy Sedlak 100% m² v Středoevropském domě fotografie v Bratislavě se otevřela ve středu 27. ledna a potrvá do 28.2. 2016

001-MONO_Sedlak_Rozhovor_portretKata Sedlák (* 1978) pochází z Piešťan. Pracovala jako grafická designérka. Během mateřské dovolené začala na fotografiích zachycovat život své rodiny, což vyústilo do foto projektu „Rodinné příběhy“. Je neustále fascinovaná vnitřní silou osobních vztahů v rodině, stejně jako v úzkých komunitách, které dokáže zachytit s plnou silou okamžiku. Autorka si záměrně vybírá tematiku, ve které umí rychle rozpoznávat emoce. V obsahu převládá práce se světlem a intimností ve formě, jasný rukopis porušující klasickéá dogmata.

 

Web: katasedlak.com

Zde si můžete prohlédnout celý soubor fotografií Chlapčenský svet očami mamy

*

Text: Romana Juhásová, Tomáš Halász
Editorka: Nikola Bajánová
Foto: Kata Sedlak
Fotoeditorka: Romana Juhásová

Překlad: Natálie Stehlíková

*

Rozhovor je převzatý z portálu  LOGO konecne normalne

MONO.sk je neziskový mediální projekt specializující se na longform a hloubkovou žurnalistiku. Důraz klade na kvalitu publikovaných věcí a ne na kvantitu. Významné místo v publikování MONO má kvalitní fotožurnalistika. Autoři, kteří publikovali v MONO, získali za svou práci již několik ocenění na Novinářské Ceně, Czech Press Photo či Slovak Press Photo.

www.mono.sk