Jméno Pavel Klásek nemusí znát tolik lidí. Když ale zmíníme „nicky“ paklik a shimmell, pod kterými zavěšuje svoje fotky do internetových galerií, bude víc lidí vědět, o kom je řeč. Respektive, s kým je řeč.

 * 

 

Začneme trochu obligátně: Co tě dovedlo k focení?

Když začnu v útlém dětství, první hrátky se světlem byly někde na základní škole ještě v sedmdesátých letech. Bylo mi tak dvanáct, třináct let a můj kamarád, spolužák, dostal stavebnici Mladý chemik, kde byla soupravička na výrobu jakýchsi fotopapírů, byly takové modré a reagovaly se světlem. Bylo to v podstatě jenom kontaktní, nestrkalo se to do žádného foťáku. Prostě citlivý papír a na to se něco položilo, nechalo se to chvíli exponovat na světle a potom se to vyvolávalo, tuším, jenom ve vodě a ono to zčernalo nebo zůstalo bílé, už nevím. To byly první hrátky se světlem a dá se říct v podstatě fotografie.

Druhý moment byla knížka, protože jsem byl dost velký knihomol. V knihovně jsem byl několikrát za týden a jedna z mých nejoblíbenějších byla kniha od Ludvíka Součka „Co oko nevidí“. To byla kniha nejenom o fotografii, ale i o dalekohledech, mikroskopech, rentgenech a vůbec o tom, jak to všechno vznikalo. To byla moje nejoblíbenější kniha, kterou jsem si půjčil asi padesátkrát a pokaždé jsem ji s chutí přečetl. Ludvíka Součka miluju, ne jeho scifi ale třeba Tušení a podobné věci a „Co oko nevidí“ byla úžasná. Bylo tam toho hodně i o základech fotografie, jak první fotografie vznikaly, na jakém principu a tam mě to zaujalo. Dostal jsem se k tomu i přes svůj zájem o astronomii, protože astronomie a fotografie spolu hodně souvisí, zachycování objektů oblohy pomocí fotoaparátu, takže tam se to taky rozvíjelo.

Ale první moment bylo právě to útlé dětství a první skutečný foťák, co jsem měl, byla ruská Vega, kterou jsem si půjčil od svých rodičů. Takový kinofilmový aparátek, ale nefotil jsem tím nic uměleckého. Bylo mi sedmnáct, osmnáct, takže je jasné, co jsem s tím fotil, hlavně svoje lásky, které z toho nebyly zrovna nadšené. Nicméně potom jsem si Vegu i přes zákaz vzal s sebou na vojnu a tam jsem fotil svoje spolubojovníky, jak tam se samopalama děláme geroje.

Potom Vega dosloužila a já jsem byl nějakou dobu bez fotoaparátu. Když jsem si pak chtěl pořídit první, jakože doopravdický foťák, chtěl jsem, aby to bylo něco. Takže jsem nastudoval něco o foťácích a rozhodl jsem se, že si pořídím zrcadlovku. Bylo to, myslím, někdy po vojně a už to bylo v souvislosti s fotografií. Chtěl jsem fotit hvězdy a objekty noční oblohy, protože jsem viděl spoustu krásných fotografií a sám jsem měl jenom taková malá kukátka. Chtěl jsem taky nějaké fotografie dělat, takže jsem si pořídil v podstatě jednu z mála zrcadlovek, které šly v té době u nás si pořídit. Byl asi rok 1984 a to byl Zenit 11 i s Heliosem. Brzo jsem poznal, že Helios není úplně optimální, že to je dost dlouhé sklo, a že k tomu potřebuju ještě něco širšího, takže k tomu jsem si pořídil ještě Pentacon, myslím 28. Se Zenitem jsem fotil převážně zase oblohu, ale byly to spíš jen žánrové obrázky, protože v té době jsem ještě neměl přístup k velkým přístrojům a sám žádný takový přístroj nemám.

Na jesenické hvězdárně jsem se dostal k přístrojům a dalšímu vybavení, které pasovalo na závit Zenitu, případně na redukce. Někdy v osmdesátémosmém jsem šel poprvé na jesenickou hvězdárnu, kde jsem začal pracovat a posléze jsem tu hvězdárnu dostal na starost. Byl jsem jako jediný zaměstnanec, i když jsem to nedělal v pracovním poměru. Byl jsem prostě správce a demonstrátor té hvězdárny. Takhle jsem tam fungoval tak dvacet let a na hvězdárně bylo zase víc přístrojů. Byly tam na hromadě ve skříni a byl tam i delší objektiv Jupiter 135/4. Taková ruská těžká potvora, která když jsem ji vyzkoušel na hvězdy, uprostřed zorného pole byly hvězdy a na okrajích byly komety, takže se musela opravdu hodně clonit, aby to bylo k něčemu. Ale byl to můj první teleobjektiv, který šel na Zenit.

Tam jsem se vyblbnul strašně moc a pořídil jsem celou krabici negativů i pozitivů planet, měsíce, slunce, mléčné dráhy a podobně. To zůstalo na hvězdárně, ale byly to víceméně jen tyhle astrofotografie. Plus to, že jsem samozřejmě s Heliosem na Zenitu fotil svou rodinu, protože jsem se oženil a měl jsem malé děti, takže rodinných fotografií mám spoustu a spoustu, ale to má každý.

 

 

Máš schované i něco z úplných začátků, kdy jsi fotil děvčata, spolubojovníky a tak?

Někde mám fotky, jak jsem fotil děvčata a svazáky na brigádách a někde mám celé fotoalbum, ale to není o ničem, má to jen sentimentální hodnotu, je to o vzpomínkách. Ale už jsem to dlouho nevytáhnul na světlo boží, abych se podíval. Možná, že bych to měl udělat, protože jsem poslední dobou nějak sentimentální.

 

Myslíš, že ti astrofotografie dala něco pro tvoje budoucí focení, pro fotografii, kterou děláš teď?

Rozhodně mi to dalo zvládnutí techniky. Protože samotný princip vytváření astrofotografie vylučuje na fotografickém přístroji automatiku. Tam je to všechno manuál, tam se člověk musí naučit to, co spousta lidí vůbec netuší, i když mají velké zrcadlovky. Mají to na režim automatika a vůbec netuší, co je clona, expoziční čas a takovéhle věci. A to já jsem musel a potom jsem to mohl vtipně využít při věcech, které dělám. Když se podíváš do mojí tvorby, tak tam mám poměrně velké rozmezí. Mám většinou nastavenou prioritu clony, ale občas jsou takové věci, kdy se musí korigovat expozice a podobně. Když jsem si potom koupil digitální foťák Canon 40D, tak to pro mě nebyla žádná novinka, jako pro spoustu lidí, kteří se s tím musí naučit, seznámit, co to vlastně znamená a co to dělá, když tam posouvá s tím kolečkem nahoru a dolů, to jsem všechno věděl. Takže mě to v podstatě naučilo základní řemeslo.

 

 

Pořád fotíš s Canonem 40D?

Canon jsem si pořídil v roce 2008 a neměl jsem potřebu od té doby měnit tělo. Je to spolehlivá mašina, i když hodně stará, ale patří ještě do kategorie strojů, které vydržely. Obzvlášť poslední dobou mám pocit, že veškerá elektronika, veškeré přístroje se stávají brutálně spotřebním zbožím, takže jsou dělané tak, aby to vydrželo tři, čtyři maximálně pět let a potom to prostě odejde a kupte si nový. Tady na té mašině mám milion na závěrce a jediná závada, která tam za těch deset let byla, že mi odešlo tlačítko spouště. Je pravda, že občas zazlobí a řekne, že tady s tím objektivem nechce mít nic společného, nahlásí error. Ale je to už starší dáma, má na to právo. Potom vezmu hadřík a čistím konektory a přemlouvám jí: „Já ti ho umeju, toho objektiva a ty si ho ještě vezmeš k sobě, jo?“ a to dopadne, ale jinak necítím potřebu pořídit něco nového.

Vyjma jednoho případu, kdy jsem loni poslal fotky do Czech Press Photo, ale zjistil jsem, že mám dost velký problém. V téhle soutěži totiž chtějí určité minimální rozlišení fotografií a já mám rozlišení na foťáku takový, že do toho nemůžu ani říznout. Fotím do JPEGu ne do RAWu, respektive bych to musel nějak nastavit, nebo  převést do TIFFu a na to jsem línej a je to hnusný a to mě hnusně nebaví. Většinou řežu, protože používám čtvercový formát a tam se musí řezat, ale obdélník nemůžu kvůli tomu rozlišení skoro vůbec říznout a retušovat se nesmí. Takže jsem dost limitovaný rozlišením toho přístroje, který už je na dnešní dobu archaický. Ale že by mě to donutilo, abych ten foťák hodil do šrotu a šel si koupit něco, co má dvacet mega, tak to ne.

Jsem prostě nespotřební typ a kdyby mělo na takových lidech jako jsem já a jejich spotřebním přístupu stát hospodářství, tak se to zhroutí během dvou let. Protože já staré věci, které fungují, nevyhazuju, neobměňuju a ani hadry si na sebe nekupuju. Jsem vlastně asketa.

Jediný v čem nejsem asketa jsou prožitky. Hodně cestuju, utrácím za benzín a auto udržuju, abych mohl mít prožitky. Třeba minulý týden jsem jel Frenštát, Rožnov, Nový Jičín a udělal jsem pak takovou osmu až do Prahy, pražskou ZOO, Lysá nad Labem. Udělal jsem si takovou maličkou dovolenou a projel jsem celou republiku, to mi nedělá vůbec žádný problém. Spoustu nových míst, samozřejmě s foťákem, vykoupal jsem se a tak. Takže jsem takový prožitkář. Ale že bych potřeboval utratit peníze za nějaký spotřební zboží, který nakonec ani nepotřebuju nebo jenom proto, abych měl nejnovější model, kterej za tři za čtyři roky klekne, tak to ne.

 

O čem je fotografie, kterou děláš teď? Co ti to dává a proč to děláš?

Jednak je to jeden ze smyslů mého života. Protože jsem astronomii trošku upozadil i díky tomu, že už moje oči nejsou to, co bývaly a už taky tak dobře nevidím. Na dálku ještě jakžtakž, ale na blízko už nevidím skoro nic a astronomie je s brýlemi trošku blbá, takže fotografie se stala jedním ze smyslů života a nadstavbou při cestování. Cestuju, poznávám a zároveň udělám nějaké fotografie, které nejsou úplně cestovatelské. Mám některé „úchylky“ jako architektura a člověk v moderní architektuře a podobné minimály, což jsou věci, které mě naplňují, i když moje přítelkyně už mě za to buší a říká: „Prosím tě, musíš se pohnout někam jinam, musíš něco jinýho vymyslet a nemůžeš napořád ustrnout na těch svých postavičkách v architektuře.“ Sama je z toho nešťastná, sama za sebe z toho, že nemá žádné téma na focení, že nemůže najít koncept. No a já jí říkám: „Já fotím aspoň ty svoje postavičky v architektuře a co ty fotíš? Nic! Ty jenom nadáváš na to, že tady mám to svoje, krajinky taky ne, tak co fotíš? Nefotíš nic. Tak nedržkuj, že fotím tohle.“

Ale mám takový pocit, že už ani dál nepůjdu. Když se díváš na moje fotky, už nepokračuju dál. Dostal jsem se do nějaké úrovně, kterou pravděpodobně už nejsem schopen překročit. Navíc nejsem schopen toho, čeho bych asi měl být schopen a co by mě posunulo dál. To je to, co mě hnusně nebaví – skládat svoje fotky do cyklů. V tom je moje přítelkyně úplně skvělá. Ona mi z těch fotek, co uveřejňuju, dělá fotoknihy. Ne někde v nějakém fotolabu ale skutečně na profesionální úrovni. Skládá moje fotky do diptychů jako do dvojic a je naprosto úžasné, jak to umí. Navíc na DIGIaréně teď nevystavuje, ale teď na novém Zeropixelu, tak tam už nedělá solitéry, ale skládá si to do těch svých cyklů, třeba městské krajinky. Já ale neumím fotit do cyklů a neumím skládat fotky do cyklů, ani mě to nebaví a nejsem schopen se k tomu přinutit.

Vlastně to ani moc nevidím. Když Eva dělala nějaké úkoly do školy, tak mi říkala, ať jí jdu poradit, jestli ty fotky jdou k sobě. Vyskládala nějakých deset, patnáct fotek a ptá se, jestli jdou k sobě a já říkám: „No nevím no, možná tady tu bych vyřadil…“ a tu že by vyřadila taky a pak po mě chce ještě nějaké pořadí a to už jsem úplně v koncích.

 

 

Když jsem začínal s digitální fotografií a rozhlížel jsem se po internetových galeriích, nakonec jsem zapustil kořeny na DIGIaréně. Vy jste tam tehdy s Evou a spolu s některými dalšími byli hodně aktivní a nováčkům, fotografickým začátečníkům, jste hodně radili. Já jsem vás v těch svých počátcích bral trochu jako svého „guru“ a vím, že jsem nebyl jediný.

Uvědomovali jste si, že jsou tací, kteří vás berou jako své učitele?

To ale nebylo smyslem, to byla jenom hra. Svět skutečné fotografie se odehrává někde jinde. Ale je pravda, že DIGIaréna a vlastně jakýkoliv amatérský fotoserver může vytáhnout některé lidi, některé talenty, že na to přijdou, že se objeví anebo že je někdo pomůže vytáhnout. Některý lidi se z toho nedostanou nikdy a můžou se snažit a jsou vytrvalí, ale tam je potřeba, aby na to byla nějaká buňka, aby pro to byly základní předpoklady.

A možná jestli někam tam míří tvoje otázka, jaký je rozdíl mezi současnou a minulou dobou, že jsou lidi takoví. Že uzrává generace sebevědomých blbců. A takoví si radit nenechají a myslí si, že jsou mistři světa.

 

Je uzrávání téhle generace i důvodem toho, že vaše komentáře přestaly být tak konkrétní? Že z nich vymizely rady?

Některým ztratilo smysl radit. Ale je to složitější. Člověk pokud chce něčeho dosáhnout – čímž neříkám, že jsem něčeho dosáhnul, jsem jen v takovým prťavým levelu výš – tak to v sobě musí najít sám. Nelze někoho vést za ruku. Lze ho podpořit a říct mu, že tohle je dobrá fotografie a tohle se nepovedlo a tak ho vlastně dotáhnout dál. I já jsem byl vlastně takhle dotlačen. Ale to, co jsme dělali dřív, že bychom radili něco do kompozice a nebo že… (povzdech). Za a) je to u některých zbytečná práce a za b) si dnes už myslím, že člověk by k tomu měl přijít sám. Už jen z hodnocení, kdy hodnotitel řekne a někteří, jako Jeřábek, to říkají dost drsně, že tudy cesta nevede a naopak tady ta cesta je. Pokora, která je k tomu nutná, už dneska není.

Mě na DIGIarénu dotáhla moje dcera, která tam byla coby patnáctiletá děvčica a dlouho se nevědělo, že je moje dcera. Řekla mi, ať tam dám nějaké fotky. Já tehdy fotil brouky, na těch jsem začínal a některý tam ještě ze začátků mám. Mimochodem, teď jsem po mnoha letech zase oprášil makroobjektiv a zase si s těmi brouky hraju. No a dcera mi řekla, ať tam něco dám, že je to legrace a že se dozvím, jak jsem na tom a myslela to samozřejmě posměšně, protože ona nikdy neuznávala žádnou mojí tvorbu. No a já jsem tenkrát asi tři týdny jenom chodil a díval se na tu DIGIarénu, než jsem dal první fotku. Jenom jsem se díval, jaké fotky se tam dávají a jak jsou hodnocené. Byl jsem prostě opatrný, jednak abych se neztrapnil, ale i abych získal sebereflexi. A dneska tam kdekdo přijde, pleskne tam absolutní blbost a není ochoten vůbec takovou jednoduchou věc udělat, aby sledoval hodnotitele, jak co hodnotí. Už jsem radil spoustě lidí, že takhle ne a že by možná do začátků jenom stačilo, kdyby sledovali dění na fóru a jak se hodnotí fotografie. Jakým způsobem to dělají zkušenější. Jenže na to bývají reakce typu: „Jaký zkušenější? Já jsem tady zkušenější! Co mi kdo bude radit? Já mám foťák za dvacet, padesát tisíc, tak co mi kdo bude radit?!“

No a proč už Eva není na DIGIaréně a nehodnotí? Protože byla znechucená. Jednak některými hodnotitely, který rozdávají vysoké známky jenom proto, aby získali vlastní body, vlastní prospěch a taky proto, že i já jsem se dočkal, když jsem si dovolil nějaké drsnější hodnocení v nižší kategorii známek, komentáře o tom, jak ten paklik se tady usmívá a dává smajlíky a přitom pak dá takovýhle hodnocení. Zkrátka dokud člověk rozdává krásný známky, je to dobrý, ale běda když se pokusíš o nějakou kritiku a já nejsem moc drsný kritik, snažím se v tom pořád držet humorný podtext na rozdíl třeba od Jeřábka, který rovnou řekne, že je to sračka. Zrovna nedávno jsem psal, že když jsem dal nižší hodnocení než pětku, tak jsem dostal od toho uživatele ban a bylo. Protože to se prostě nedělá! Kritika se nedělá! Já chci, abyste mě chválili! Sebevědomí blbci.

 

 

Jsou dokonce i FB skupiny, zaměřené na fotografii, které přímo ve svých pravidlech zakazují kritiku.

Ano vím o těch skupinách nejen na facebooku, ale byly i fotoservery, kde se přímo v pravidlech zakazovalo kritizovat, nebo to bylo nepsaným pravidlem. I nový Zeropixel, když se po něm podíváš, tak je to stejné.

Ještě bych možná podotknul obecně ke kvalitě fotografií. Někteří s tím bojují, ale to je boj s větrnými mlýny, protože doba, kdy dejme tomu před deseti, patnácti lety bylo mnohem víc kvalitních fotografií, souvisela s tím, že tehdy před x lety si fotografický přístroj koupil ten, kdo měl o fotografování opravdu vážný zájem. A dneska tím, že ceny kvalitní digitální techniky klesly tak nízko a každý to má v mobilu, tak každý fotí a produkuje se neuvěřitelný množství fotografií a s tím zákonitě padá ta kvalita. Ale s tím nikdo nic nenadělá, to je prostě přirozený vývoj.

 

Přesto je ale dost lidí, včetně mě, kteří na tvoje komentáře a nejen na tvoje, ale i některých jiných zkušených fotografů, čekají a ne třeba kvůli tomu, že by vždycky stálo za to si je přečíst, ale i proto, že jsou vždycky o něčem. Buď přímo o něčem k té fotce, nebo je v tom aspoň kus srandy. Co tohle dělá s tebou?

Já o tom vím a postupem času mě to děsí čím dál tím víc, protože je to děsivé, protože je to zodpovědnost za to, co napíšu. Byly doby, dneska už ne, ale dřív jsem v komentování na DIGIaréně opravdu byl něco jako guru, ale mě to potom opravdu začalo děsit a to byl možná taky jeden z důvodů, proč jsem to omezil, protože jsem cítil zodpovědnost. Každopádně teď už hodně zdůrazňuji, ať už hodnotím kladně nebo záporně, subjektivní pocit, protože fotografie je strašně subjektivní a neexistuje naprosto objektivní hodnocení dobrá/špatná fotografie. V období největšího rozmachu DIGIarény jsem tam kolikrát pronášel absolutní pravdy, ale toho bych se dneska už nedopustil. To byla strašná blbost. Když vím, co nosí Eva za příhody z ITF v Opavě, kdy jsou profesoři schopní se dohádat, jestli čmelák na pampelišce je nebo není umění, tak si říkám, ježišmarjá ,co já jsem to tam plácal.

 

Když jsme u těch galerií, tak ty často slouží pro zapálené amatéry jako zdroj inspirace. Potřebuješ ještě nějaký zdroj inspirace a pokud ano, jaký?

Jo. Každý potřebuje inspiraci anebo možná ani ne inspiraci, ale nabít. Nabít nějakou energií, které můžeme říkat i inspirace. Na to máme s Evou takové pravidelné akce, kterých se účastníme. Například každý rok v listopadu jezdíme do Bratislavy na Měsíc fotografie, je tam spousta výstav fotografií a fotografů z celého světa po celé Bratislavě, od úplně klasických, starých fotografií až po modernu a koncepty, kterým vůbec nerozumím a jsem z toho úplně vykulený. Takže tam lze najít inspiraci, hlavně pro moderní fotografii, kterou já vůbec nedělám, nezvládám, ale z některých konceptů, věcí, které tam vidím, jsem prostě nadšený. Říkám si, že to je fantastický nápad, to kdybych měl, bylo by to moc fajn. Ale z některých věcí jsem až nešťastný a to se zase musím dobíjet jinde a to pak sahám ke klasikům. Na to mám spoustu fotografických knížek od Štreita, Dostála a klasickou fotografii. Ale když vidím některé moderní umělce ze současných škol, co jsou schopni v konceptuálním umění, kde na kvalitě fotografií až tak nezáleží, tak jsem z toho vyloženě nešťastný. Tudy prostě moje cesta nikdy nepovede a spíš tíhnu k takové té klasické i třeba černobílé fotografii s bressonovským momentem, s kompozicí a čistými tvary a i s čistějším čtvercovým formátem, o který se snažím.

Takže se nejvíc dobíjím klasickou černobílou fotografií ze streetu a krajinek, to mi hodně dává. Pro mě prostě spíš klasika než moderna. Tam se inspiruju a z toho už se asi nepohnu. Ne že bych něco takového dělal, ale nabíjím se tam proto, abych mohl fungovat dál a abych ten foťák někde nehodil. I když někdy se podívám na některé hodně dobré věci nebo dostanu link na nějakou galerii na internetu, která je hodně zajímavá a potom říkám, že to zahodím, odložím do koše, protože to jsou často úžasný věci, kterých já nikdy schopen nebudu. Člověk se z toho ale musí otřepat a jít dál, protože jsou nejenom lidi nad ním, ale jsou i lidi pod ním.

 

 

Hodně lidí dá moc na hodnocení od ostatních, ale kdy je pro tebe tvoje fotka vnitřně úspěšná v tom smyslu, že z ní máš sám dobrý pocit?

Pro mě hodnocení není až tak důležité. Na webu už je výstup, ale samotná a největší radost, to je moment při focení třeba na streetu, kdy si najdu nějaký zajímavý místo, nějakou zajímavou kompozici a čekám, až tam někdo půjde nebo až se něco stane. Čekám na ten bressonovský moment a potom to přijde, já cvaknu a v tom okamžiku se zaraduju. Mám to! Je to tam! Vypnu foťák a odcházím. To je takový fotografický orgasmus, když vím, že už nemusím na nic čekat, že už dlouho nic lepšího prostě nepřijde, nebude, je to tam. To mě uspokojuje nejvíc.

Když Eva ten moment chytí, ještě ten večer to prskne na fotoserver a já se na ní často zlobím, protože čekáme třeba spolu anebo jí ukecám a pak říkám: „No to snad nemyslíš vážně, to je moje fotka! Můj moment, já jsem to našel!“ Ale paradoxně, když já to vyfotím, děsně se zaraduju u toho, za týden, čtrnáct dní, za měsíc to stáhnu do počítače a tam to leží. Já jsem se zaradoval, když jsem tu fotku udělal, ale potom než to z počítače vydoluju, tak to hrozně dlouho trvá a řekl bych, že mě to ani moc nebaví. Potom když to uveřejním a má to nějaký ohlas, tak je to dobrý, takový malý bonus na té křivce, kdy na začátku je radost z focení, pak útlum, kdy to leží v počítači a pak zas radost, jak to jde na veřejnost. Ale při focení fotím a nejsem schopen to zveřejnit. Fotím sám pro sebe, že se mi to povedlo a to uveřejnění je až na druhém místě. Jestli já nejsem pako?

Nejsi. Třeba u mě je tohle úplně normální a v počítači mám rozdělané fotky staré i několik let.

Ale další otázka: Spojuješ si někdy svoje fotky třeba i bezděčně s jinými druhy umění jako třeba s hudbou, poezií?

Myslím, že ne. Myslím, že takhle to u mě nefunguje, že nejsem v takovém levelu nebo rozpoložení, aby to spojování mezi žánry nebo asociace u mě fungovaly. Jsem exaktní člověk, takže jedna a jedna jsou dvě a tohle prostě musí fungovat. A jsem na některé věci poměrně málo citlivý, ale samozřejmě si můžu na něco podobného u svých fotek vzpomenout nebo si řeknu, že to už tady bylo, protože přece jen jsem za život těch výstav už absolvoval hodně, takže ty asociace tam můžou fungovat, ale nejsou prioritní a není to něco, co by se mnou zacloumalo.

A s tou hudbou: jsem hudebník, hrál jsem na klarinet v mládežnickém orchestru a hudba na mě působí, ale ve smyslu, že bych se takhle multižánrově propojoval, to ne.

 

Má pro tebe nějakou hodnotu vystavování vlastních fotografií fyzicky mimo prostor internetu?

To je hotová katastrofa, už si plánuju tolik let, že si udělám svoji autorskou výstavu. Účastnil jsem se několika svými obrázky, když vystavovala Eva Skaláková. Vzala si mě jako hosta, takže tam jsem měl pár svých fotografií, ale vlastní autorskou výstavu jsem neměl. Asi to taky trochu souvisí s tím… Vlastně ne trochu a ne asi, ale souvisí to s tím, že v Jeseníku, kde žiju, není žádný pořádný výstavní prostor. Tam je to buď v kině, kde jsou to úplně zoufalé prostory, nebo v divadle v předsálí a tam nikdo nechodí.

Letos si říkám, že bych Evě řekl, ať se vykašle na fotoknihu, co mi každý rok dělá a že bych od ní chtěl, aby mi dala dohromady nějaký výstavní cyklus tak, jak ona to umí a to pro ní bude úplná hračka. No a já bych to potom nechal vytisknout a zkusil to někde vystavit. Mám takovou představu, ale nakolik se uskuteční, nevím. Největší problém je z těch tisícovek fotografií vybrat.

 

 

Už jsi říkal, že s focením se asi dál neposuneš. Je ale něco co bys ve fotografii ještě chtěl dělat nebo dokázat? Máš ještě nějakou fotografickou touhu?

Já mám fotografickou touhu bejt u něčeho většího. U něčeho podstatného. My jsme třeba s Evou byli na několika demonstracích a viděli jsme na jedné z nich pracovat Šibíka a byl jsem uchvácen. Ten chlap naprosto bez zábran kamkoliv vlezl, zakleknul, vůbec nikoho se na nic neptal. Takže to, co já jsem měl braný dlouhým sklem, on šel přímo k tomu a bral to zblízka třeba i z podhledu. Lidi už ho ani nebrali jako fotografa, protože se tam pohyboval s takovou samozřejmostí, že byl vlastně přirozenou součástí toho prostoru. A to jsem si říkal, že bych někdy chtěl být tak akční, „drzej“, schopný jít do toho po hlavě. Takže bych chtěl, aby se povedlo něco takového, protože to je sice kouzlo okamžiku, ale dá se tomu pomoct, když člověk umí a nebojí se jít té náhodě naproti. Člověk pak uloví záběr, o kterém dopředu ví, že mu ho budou ostatní „závidět“. A na to je potřeba mít i povahu.

Já teď ale poslední dobou pozoruju, jak už jsem starší pán v letech, že už to se mnou jde směrem, kdy už to bude možná lepší. Že už mě lidi nevyhánějí, že už mě nevykazují a asi to dělají i ty moje šediny a že se pořád tlemím. Spousta lidí už se se mnou dá jen tak do řeči bez problémů. Sice nejsem ještě dědek, spíš takový seriózní pán s foťákem. Lidi už s tím nemají takový problém a už jsem trochu drzejší, než jsem byl dřív. Už občas použiju krátký sklo a trochu se přiblížím k lidem, i když dneska se lidi moc nechtějí fotit a člověk dostane snadno přes hubu. Takže mám pocit, že už jsem v tomhle na dobré cestě, i když zatím bez foťáku.

 

 

Několikrát jsi zmínil studium tvojí přítelkyně na ITF v Opavě. Takových a celkem dobrých škol je dneska víc. Myslíš si jako člověk, který sice sám nestuduje, ale vidíš to na Evě a můžeš sledovat, jak ji to ovlivňuje, že má cenu pro amatérského fotografa studovat takovou školu?

Myslím, že začít studovat tu školu pro ní bylo určitě přínosem v tom smyslu, že nabrala nesmírné zdroje inspirace, energie a potkala obrovskou spoustu zajímavých lidí, kteří fotí fakt zajímavě. Zrovna ITF je výběrová škola, kam se dostane deset procent uchazečů. I já jsem byl na konzultacích se svým cyklem a Birgus mi řekl, že s tím nemá problém, ať to pošlu k talentovkám, tak jsem mu poděkoval, sbalil jsem to a nešel jsem tam, protože já jsem tam nechtěl, byl jsem tam jenom s Evou, která si myslela, že mě donutí.

Každopádně pro Evu to bylo přínosem, protože poznala nové směry, nové lidi. I na přednáškách, když jim vykládali o historii, mají nepřeberný množství ukázek a příkladů i od lidí, který nejsou skoro vůbec známý a člověk se k nim ani pořádně nedostane, takže co se týče těchhle informací, bylo to pro ni určitě zajímavé.

Na druhou stranu se posunula do dalších levelů a některé svoje cykly, kterýma byla pověstná a přes které byla, myslím, dobrá, tak je v podstatě zavrhla jako méněcenné, jakože to už přece nebude fotit. Takže postoupila do nějakého dalšího levelu, který je ale náročnější na diváka. Fotí do cyklů a fotí pro normálního, obyčejného, dejme tomu pokročilého fotoamatéra takové už trochu těžké věci. A tím, že to není přijímaný veřejností tak, jak byla zvyklá, nemá z těch fotek takové uspokojení. Možná jí to trochu chybí, na druhou stranu sama je se svými fotografiemi spokojená a už vyhrála několik soutěží. Ale chtěla by postoupit ještě dál a už neví jak.

Když jsem kdysi chtěl studovat astronomii, tak mi lidi říkali, že to mám jako krásného koníčka, ať to nestuduju, protože když budu mít vystudovanou fyziku nebo přímo astronomii, tak hrozí, že už to bude zaměstnání a nebude to tím krásným koníčkem. Bude prostě osm a půl hodiny pracovní doba a tím to skončí, protože kdo by se ještě večer díval do dalekohledu, když byl celý den zavrtaný v tom samém. Takže to Evě na jednu stranu něco dává, ale taky jí to už trochu udyndalo, protože studuje osm let.

Stručně řečeno, studium Evu určitě posunulo někam výš, ale to posunutí často ocení jen fajnšmekři nebo ti, co už jsou taky na její úrovni. Většinou už to není pro úplně obyčejného člověka nezasaženého fotografií.

Pro mě byla největší škola, když jsem na konzultacích v Opavě sledoval Štreita, jak ostatním zájemcům o studium komentuje fotky a i když jsem studium sám nakonec vzhledem ke svému věku a pracovnímu vytížení vzdal, tohle mi dalo hodně.

*

 

Pavel Klásek

věk:  53

první fotografie: v 17 letech

fotoaparáty: Vega, Zenit 11, Olympus Camedia C-4000, Canon 40D

počátek fotografické tvorby: 2008  vstupem do amatérských fotoserverů

samostatné výstavy:  0

silné stránky tvorby: člověk v geometrii přírody a architektury, street foto, kreativní krajina, makro trochu jinak

další záliby: astronomie, paleontologie, cestování

 

Pavlovy fotky najdete zde pod nicky paklik a shimmell nebo na webu

 

Autorkou Pavlova portrétu je Eva Skaláková