Jelikož se již několikátým rokem scházíme s podobně „postiženými“ kamarády, klasickými fotografy, na srazech s různým cílem a zaměřením, rozhodl jsem se o tom něco málo napsat.

My, kluci z jihu Čech, trávíme většinu svého volného času ve společnosti klasické fotografie a historických foto procesů. Co nás na tom baví? Každého něco jiného. Jednoho třeba klid v temné komoře a vůně různých chemických roztoků. Jiného shánění starých fotopřístrojů, jejich ‚štelování‘ a montování i obdivování. Dalšího zase toulání krajinou a hledání záběru, který by potom ještě dlouho těšil jeho oko. Ale většinou je to kombinace všeho dohromady.

S ‚klucíma‘ se scházíme přibližně třikrát do roka. Největší sraz děláme v Žirovnici, či v jejím okolí v půlce léta a na něj vždy dorazí i kamarádi a kamarádky ze Slovenska a minulý rok i z Polska. Ty ostatní srazy jsou více komorní a jaksi „bez bab“. Jeden, který vychází většinou na konec léta, nazval náš velitel Tom „Fotobuřt“. Tento sraz je více idylický, poetický až romantický. Pěší tůry lesem, spánek ve staré trampské osadě, trmácení se do skal, pád do potoka, kytara, pivko, setkávání s místními, no pohádka. Žádné mobily a ‚internety‘, stačí komáři, hvězdy a oheň. No a zbývá nám poslední z těch pravidelnějších setkání, který se koná většinou v zimě, či na jaře, během kterého se podaří navštívit další zajímavá místa na Jihu a Vysočině. Zříceniny, hrady, nebo třeba, jako naposledy, staré vojenské bunkry.

U Slavonic2 U Slavonic4 U Slavonic 5

Všimli jste si, že některé fotky jsou„oboustranné“ (když Vás omrzí, tak jí otočíte hlavou dolů) a jedna dokonce čtyřstranná?

Ke starým vojenským bunkrům,které se nacházejí v okolí Slavonic, jsme se vydali koncem loňského roku. Byl téměř Silvestr, ale venku bylo poměrně přívětivě, chvílemi skoro až jarně. Sešlo se nás asi osm, což mi přijde tak akorát a vydali jsme se směr bunkry. Vždycky před srazem (doufám, že stejně jako ostatní) řeším, co si vzít s sebou za vybavení, čím budu fotit, na jaký film a tak dále. Nakonec si s sebou nejradši beru to „nejnedokonalejší“ vybavení, které je většinou i nejlehčí. Například takzvanou dírkovou komoru domácí výroby (z krabičky od sirek), Boxík-Tengor a podobně.

U Slavonic6Tentokrát to vyhrála stará dvouoká zrcadlovka japonské výroby z roku 1960 – Yashica-44A, jejíž útroby jsem lehce poupravil. Přístroj byl původně používán se svitkem (film) typu 127 (4×4 cm). Jelikož tento film není už standardně vyráběn, uzpůsobil jsem vnitřek tak, aby se dala vkládat běžná kinofilmová kazeta a do ní si vždy z kilometráže odmotám nějaký ten metr bezva materiálu ORWO DR3 – kinofilm bez perforace neznámé citlivosti.

 

Film je to celkem „blbu vzdorný“ a tak to cestou kolem bunkrů příliš neřeším a neměřím správnou expozici. Spíše si užívám čerstvého vzduchu, kamarádů a veliké zásoby vánočního cukroví, které všichni přinesli, jelikož (jak sami tvrdili) to už nemůžou ani vidět. A protože nejsem příliš velký fanda technicky dokonalých fotografií, tak jsem byl po návratu domů a vyvolání filmu v Rodinalu mile překvapen – všechny snímky celkem dobře exponovány a jsou použitelné. Navíc jsem zjistil, že tento typ filmu není úplně ideální pro klasické černobílé zvětšování, ale zato si dokonale rozumí s Lith-printovou vývojkou domácí výroby.

Mimochodem, už se moc těším na další foto tůru s naší partou, jsem zvědav, kam si letos půjdeme opéct letního Fotobuřta.

Dobré světlo všem!

*

Autor článku: Míra Pokorný