Anima znamená latinsky duše. Anima Mundi, neboli duše světa, je fotografická akademie v Krakowě. Její jádro tvoří parta šesti nadšenců, které baví objevovat, učit se a setkávat.

_

Tento víkend se naše energie protnuly v perfektním geografickém a jazykovém trojúhelníku. Bratislavačka Evla a naše dvojčlenná jizerskohorská redakce vyrazila po vlastních osách na pracovní výlet směr polský Kraków. Cíl mise? Osobně se potkat se stejně zapálenými lidmi, kteří mají chuť posouvat hranice vnitřních světů. Někteří lidé vnímají hranice jako bariéru a cizí jazyk či kulturu jako překážku. Pro nás to je výzva.

Je sobota po poledni a sedíme v útulné restauraci v centru starého města, po krakowsky ‚Rynku‘. Síla mladého Beaujolais boří jazykové bariéry a česko-slovensko-polsko-anglická konverazace zní jako skvěle sladěný orchestr. Koncert vůní, chutí a slov nemá konce a tak místo plánované návštěvy galerie stihneme ‚jen‘ večerní procházku krakowskými uličkami. Zdůrazňuji ‚jen‘, neboť toto druhé největší město Polska má obrovské charisma. Na jedné straně mu v architektonických žilách tepe modrá krev. Na straně druhé, jen málokde vidíte tak vkusný háv v podobě zelených ploch a citlivě navržených moderních budov. Žádné vietnamské kšefty, počmárané zdi ani odpadky. Moderní univerzitní město, které dýchá a povznáší.

I my jsme se cítili povznešení, vítaní a hýčkaní. Joanna z Anima Mundi pro nás na neděli připravila další kulturní nášup v podobě prohlídky Muzea historii fotografii, kde bychom v budoucnu rádi uspořádali výstavu současné česko-slovenské klasické fotografie.

Zlatý hřeb našeho polského výletu přišel na konec. Po hodinové jízdě se ocitáme v Osvětimi. Turisté sem jezdí většinou kvůli její hrůzné minulosti, náš cíl však bylo místo s pozitivní energií. Fotografický ateliér Akademie Anima Mundi. Velký prostor plný světla s oddělenou temnou komorou. Perfektní pro tvoření, setkávání a pořádání workshopů.

U vchodu vítá hosty blonďatá figurína ‚Eva‘ v průsvitné blůzce, vzadu v místnosti se lesknou perly kolem krku její tmavovlasé kolegyně. Joanna nám odhaluje krásu schovanou pod černým sametem. Jsou to dva obrovské zvětšováky. Tiše závidíme našim kolegům krásné prostory i vybavení. Poté přichází na řadu ‚mini‘ výstava Evliných fotografií. Autorka vybaluje dvě krabice plné kyanotypiíí, lithprintů či bromoilů a vášnivě, s humorem a sobě vlastní sebeironií, komentuje proces jejich vzniku. Čas má opět nohu na plynu a tak se musíme vydat na cestu domů. Loučíme se skupinovkou před ateliérem. Úsměv. Mrknutí Graflexu. Cvak.

Dziękujęmy i do widzenia Anima Mundi!

_

Náhledové foto: Leoš Stehlík
Fotodokumentace: Naty Stehlíková

 

http://animamundi.com.pl/