V dnešní Numen vypráví fotograf Zdeněk Valach o náhodě, díky které vznikl jeden portrét a o nedůvěře, díky které málem nevznikl. Příběh setkání Rolleiflexu a pana Sýkory.

_

Vracel jsem se právě z fotografování božích muk, která stojí za vesnicí u osamoceného statku. U statku posedával na lavičce starší pán, který celou dobu pozoroval můj boj se stativem, kompozicí a světlem. Když jsem procházel kolem něj, zeptal se mě:

„ Chlapče, uděláš mi fotku?“

Byl jsem tímto dotazem zaskočen. Po chvilce váhání jsem mu řekl, že ano. Ale že fotografuji na černobílý film, a bude mi nějakou dobu trvat, než jej vyvolám a zhotovím pro něj zvětšeninu. „ Mně to nevadí, já počkám.“ odpověděl. Sundal jsem si tedy ze zad batoh a vše, co jsem před chvíli sbalil, začal opět vybalovat. Pánovým přáním bylo, aby spolu s ním byl v pozadí zachycen i jeho statek. Abych toto přání vyplnil, vydal jsem se spolu se stativem do hlubokého sněhu v poli, abych na matnici svého Rolleiflexu uviděl celý statek. Když jsem byl v dostatečné vzdálenosti, začal jsem rozdělávat a upevňovat stativ. Mezitím, co jsem do fotoaparátu navíjel nový film, na objektiv šrouboval filtry a expozimetrem proměřoval scénu, vyprávěl mi starý pán, jak vlastníma rukama tento statek postavil, v dole celý život pracoval a dceru zdárně vychoval. Když bylo vše hotovo a připraveno, začal jsem pana Sýkoru (jak se mi poté představil) pohledem do matnice navigovat na to správné místo. Problémem u dvouokých zrcadlovek pro mě je, že se obraz zobrazuje zrcadlově, na což jsem si nikdy moc nezvykl. Navigoval-li jsem jej tedy doleva, ve skutečnosti jsem chtěl, aby šel doprava, což vyvolalo jisté zmatky. Po chvíli jsme si vše ujasnili a pan Sýkora na matnici zaujal správné místo.

Pan Slavík

Když už jsem byl připravený zmáčknout spoušť, zaregistroval jsem na matnici před vchodem do statku pohyb další osoby. Podíval jsem se před sebe a opravdu tomu tak bylo. Pozorovala nás tam dcera pana Sýkory, přičemž předstírala, že zametá nepořádek. Řekl jsem panu Sýkorovi, že budeme muset počkat, až jeho dcera zmizí ze záběru. Ta nějakou chvíli ještě předstírala zametání, když už to po chvíli nevydržela a začala na mě hulákat. Co tam dělám, co chci po jejím otci a ať jej nechám na pokoji. Snažil jsem se jí vysvětlit, že mě její otec požádal o fotku a tak se teď snažím jeho přání vyplnit. Na to se mi dostalo odpovědi, že takových podvodníků jako jsem já už tu bylo mraky a všichni z nich tahali akorát peníze. Poté začala svého otce nabádat, aby šel rychle domů a nikomu nevěřil. Ten se opravdu obrátil a šel směrem ke vchodu.

Po chvilce si to ale rozmyslel, vzepřel se požadavku své dcery s tím, že chce fotografii před statkem a vrátil se zpět na místo. Jeho dcera to po chvíli vzdala a s bouchnutím dveří zmizela v domě. Cítil jsem se trapně a kvůli označení podvodník i uraženě. Vrátil jsem se však zpět k fotoaparátu, společně s panem Sýkorou znovu doladil kompozici a poté zmáčkl spoušť. Podobný záběr jsme zopakovali ještě jednou, tentokrát však z jiného místa. Poté jsem veškeré vybavení opět sbalil do batohu a Rolleifllex přehodil přes rameno. S panem Sýkorou jsem se dal ještě do řeči na příjezdové cestě. Bavili jsme se o všem možném, přičemž mě při oné debatě zaujal obraz pana Sýkory stojícího na polní cestě. Začal jsem proto uvažovat, že bych jej takto vyfotografoval pro vlastní potřebu. Zatímco pan Sýkora vyprávěl, sundal jsem si z ramene Rolleiflex, otevřel šachtu, na matnici provedl kompozici a zmáčknul spoušť. To jsem provedl ještě několikrát, jelikož jsem měl ve fotoaparátu film o nízké citlivosti a časy expozice tedy delší. Doufal jsem tak, že alepoň některý záběr nebude „máznutý“. Poté jsem se s panem Sýkorou rozloučil a vydal se domů.

Asi o měsíc později jsem panu Sýkorovi vhodil zhotovené fotografie do schránky. Po zkušenosti s jeho dcerou jsem raději nezvonil.

_

Text a foto: Zdeněk Valach

Pozn. redakce – jméno aktéra příběhu byla změněna z důvodu ochrany osobních údajů