Jeho cílem je zůstat při síle, aby na své životní cestě udržel v ruce fotoaparát a mohl zachytit zázraky ve všednosti. Fotografování je pro něj škola pokory a velké osobní uspokojení. Dnes v Donaha fotograf, pro kterého není problém fotografovat třeba i odpadkovým košem.
Jaká byla tvá cesta k umění ?
Jsem v tomto směru ještě na cestě a ani nechci dosáhnout cíle. To mne baví, to hledání a objevování. Ve skutečnosti se nad touto otázkou zamýšlím snad poprvé v životě právě teď a nevím, nebo si nepamatuji, proč se nějak snažím zhmotnit okamžiky. Snad je ten počáteční impuls někde v atavistických genech. Po pračlověku, který hladový s kručením v břichu nebo i sytý, maloval zarputile na stěnu jeskyně výjevy ze života a nevěděl, proč to dělá. Jen to někde podvědomě cítil, že takto lze zastavit čas a uchovat jedinečný okamžik a zhmotnit tak to neuchopitelné kouzlo krásy života.
Jakému žánru se věnuješ, z jakého důvodu?
Usilovně se snažím nevyhranit, i za cenu, že nikdy ničeho pořádného nedosáhnu. Nechci být ve škatulce krajinář, portrétista, produktový nebo svatební fotograf. Nechci se tím živit. Nechci být svázán formou a zadáním. Chci se bavit, nic více a nic méně.
Co ti to, co děláš, dává či bere?
Jistě vím, co mi fotografování bere. Je to čas, spousta volného času, ale to není nic nového a objevného, tím trpí každý, kdo se něčím vážně zabývá. Ta cena je ale směšná za osobní uspokojení, že tady snad nejsem zbytečně a že zanechávám své otisky. Nevím, jak kvalitní či trvalé, ale ten pocit, když navštívím někoho, pro něhož jsem před cca 30 lety něco fotil, a on má doma ty fotografie pověšené v pokoji na zdi, ten pocit se nedá ničím vyvážit.
Jaké pocity prožíváš při tvorbě?
Nejintenzivnější pocity prožívám při fotografování v přírodě, třeba když číhám na nějakého opatrného brouka, ležím nehnutě v trávě, po zádech mi stékají potůčky potu a někde (ani se neptej kde) mne kouše mravenec. A když to všechno překonám a dočkám se chvíle, kdy na mne mrkne a zamává tykadlem a já to zmáčknu. Prodleva spouště foťáku je 0,1 sekundy, ale ten všivák má reakce asi tak desetkrát rychlejší a na fotce už jen vidím jeho zadek, jak mizí v trávě. Ano, není to zrovna moc povznášející, ale zase je to velká škola pokory a to není nikdy k zahození.
Kdo či co je tvou múzou?
Fascinace okamžikem. Fascinace, že jsem schopen občas to spatřit … lidský um, zázrak přírody, detail neviditelný pouhým okem, příběh jediného zlomku sekundy. Tolik se toho neustále odehrává kolem nás a občas se stane zázrak, že mohu být na krátkou chvilku toho součástí, a že se jakýmsi vlněním moje vidění propojí s tlukotem srdce a nastane souznění. Ta chvíle, kdy do nás vstoupí Múza, ať už to je cokoliv …
Jaký je tvůj cíl, sen, přání ?
Být ještě dlouho zdravý, abych unesl foťák a všechny ty krámy, co k tomu občas patří, zůstat nezávislý a nemuset si fotografií vydělávat na živobytí a moci fotit je to, co cítím a vnímám. A zůstat svobodný a na ničem nelpět.
Můžeš mi něco říci o Week of Life?
Week of life je projekt. Úžasný projekt. Osobně mi změnil život až tak, že pro tento projekt nyní pracuji. Otevřel mi oči ve smyslu, že svět je plný dobrých a slušných lidí navzdory mediálním zprávám a přinesl mi mnoho nových přátel a kamarádů. Projekt založil před 10 lety fotograf Adolf Zika, který nejprve nafotil svůj rok života ve formátu 9 fotek denně a vydal o tom knihu. V současnosti je do projektu zapojeno přes 1000 aktivních členů ze 47 zemí světa, kteří vytvářejí faktickou kroniku lidstva, ve který zůstane navždy uložen záznam o životě obyčejných i neobyčejných lidí. Po třech letech své existence byl projekt Week Of Life jmenován Ministerstvem kultury ČR jako součást českého kulturního dědictví a je archivován Národní knihovnou České Republiky v Klementinu.
Kromě praktické stránky moci mít zdarma uchovány vzpomínky, a také kromě prestižního postavení, tedy být součást světové kroniky lidstva, má projekt další úžasnou vlastnost pro toho, kdo to s fotografií myslí vážně. Je to reálná příležitost pro odůvodnění tvorby, aby fotografie neskončily jen na disku nebo na nějaké sociální síti. Je to odůvodnění, proč fotit každý den a hledat i ve všednosti zázraky a je to úžasný trénink fotografického vidění, což mohu potvrdit na sobě i na mnoha dalších členech projektu.
Z čeho jsi měl v poslední době největší radost?
Jednoznačně z nedávného srazu členů projektu Week of Life na Jižní Moravě v malebné vinařské obci Slup. Sešlo se tam cca 50 lidí různých povolání a zájmů, od 5 do 79 let. Strávili spolu celé dva dny od pátečního odpoledne až do neděle. Sdíleli spolu zabíjačkový fotografický workshop, hasičské závody, jízdu na vlečce za traktorem, večer ve sklípku a táborák s opékáním buřtů, založili si DRŽKOKNÍŽKU, na kterou se celou dobu fotilo instantním foťákem a dávaly se ‚lajky‘ a psaly vzkazy. To všechno bez jediného konfliktu nebo čehokoliv podobného. Ti lidé nemají společný jen zájem o fotografii. Ti lidé sdíleli svého největšího koníčka a zálibu, prostou radost ze života, navzdory všemu protivenství a já v tom vidím velkou naději a proto ta radost.
Děkuji za rozhovor a dobré světlo a radost na tvé cestě:-)
Zdeněk Kamrla
Povoláním jsem matematik a programátor a celý život se motám kolem počítačů, dnes se tomu říká „ajťák“. Fotografování je mým celoživotním koníčkem, ke kterému jsem asi před 15 lety přidal sbírání starých fotoaparátů … to z obavy, aby tu krásu nesmetl digitální boom. Také si čas od času fotoaparáty sám vyrábím z různých krabiček nebo třeba z odpadkového koše. Většinou přístrojů ze sbírky fotím a fascinuje mne, jak stále bez problému fungují foťáky z počátku minulého století, zatímco ty naše dnešní super stroje nebudou za pár let mít k dispozici baterky a karty. Ono ostatně není důležité, čím se fotí. Další mé koníčky jsou hudba, četba, cyklistika, lyžování, karetní hra taroky a naplňování hesla: „Dobrý je den, kdy se dozvím něco nového“.
Stránky autora, Facebook, Week of life