Je to muž, jehož hluboký hlas rezonuje s mojí duší už víc než dvě dekády. Básník, jehož pečlivě volená slova promlouvají z výšin do nitra, hluboko až ke kořenům.
Každé album Nicka Cavea je s napětím očekávané fanoušky i kritikou. Stejně jako jeho filmy – 20 000 dnů na Zemi (2014) a One more time with feeling (2016).
Atmosféra, která ve čtvrtek sálala z filmového plátna nejde popsat slovy. Stejně jako obrovská ztráta, se kterou se autor snaží vyrovnat syrovou a upřímnou, byť chaotickou, osobní výpovědí. V předchozím filmu si prohlíží staré fotografie, vzpomíná na divoká léta, hovoří se svým psychoanalytikem a přáteli… Černobílý One more time with Feeling charakterizuje sebeironie, tmavé kruhy pod očima, bořící se půda pod nohama…tenhle film je opět sonda do duše, ale jiná.
V jednom momentu se objeví záběr na fotografa, který Nickovi připomíná Miroslava Tichého, českého amatérského fotografa a malíře, který zachycoval ženy aparáty vyrobenými z vyřazeného vybavení, plechovek, pivních zátek, brýlových skel a dalších materiálů.
Podobně jako Miroslava i Nicka fascinují ženy. Jsou pro něj, jak ve filmu sám říká, „fucking 3D“, oproti dvoudimenzionálním mužům. Miroslav Tichý sbíral ženy celý život a Nick Cave pro tohoto sběratele složil píseň – The Collector (Balada pro Miroslava Tichého).
Rok 2016 je plný výzev, bolestí a nadějí pro mnohé z nás. Tenhle Pondělník je věnovaný všem, kteří letos ztratili a přesto se nevzdávají a milují život.