Digitální technologie útočí. Je třeba postavit se nepříteli. Bránit klasické hodnoty. Jsme tu přeci my, vyvolení, kteří fotíme historickými fotoaparáty na film, mácháme jej v Rodinalu, a dá-li Pán Bůh, zvětšíme z negativu na baryt, napneme na sklo a… a budeme spokojeni, jak jsme to těm digitálistům zase nandali.
Je nás ale málo, měli bychom se sdružit. Lidi se stejnými hodnotami, stejnými cíli, prostě slovy Petra Fialy dokonalé a šťastné krychle. Jde nám o společnou věc. Vymýtíme digitálismus, vyrveme jej z povědomí zmýlených, svedeme je na správnou cestu. Rodinalalejkum.
A budiž světlo. Teda vlastně ne světlo, budiž Temná Komora. Jízda nahoru, velké srazy, velká přátelství, velké hádky o tom, co je „čisté“, „co je nečisté“. Cestou už někteří padají dolu. Motorem je „nostalgie-ostalgie“, stesk po starých zlatých časech. Vezeme se na vlně, kdy současní třicátníci – čtyřicátníci vzpomínají na doby, kdy fotili praktikou, flexaretem, a kdy se jim jenom mohlo zdát o tom, že jednou si zkusí fotit profesionálními stroji západní provenience.
Na tuto vlnu „všechno co je film, je skvělý“ se postupně nabalila vlna teenagerů – hipsterů, která se ráda ukazovala. „Heč, mám na krku filmový foťák, žádnej digitál. Mám ‚novej‘ polaroid. Kůůůl, vole, ne?“
Černobílá a filmová fotografie obecně se stala „něčím výjimečným“. Obrazová hodnota většiny snímků však … byla asi takové úrovně, jako kdyby obrázky pořídili digitálem. Tím digitálem, kterým tolik oporvhují.
Nakonec nastal sešup z hrušky dolů. Nadšení opadlo. Velké komunitní srazy se smrskly účastí na jednotlivce. Některé z nich pojí to nejcennější. Přátelství. Jiné z nich pojí … boj. Sektářství. „Jak si dovoluješ přijet na sraz klasiků s digitálem?“
A tak to ortodoxní jádro zůstalo bezprizorní. Boj proti digitálismu ukázal se lichým. Nakonec, nebojovali proti digitálům, bojovali zas jen proti lidem. Proti společnosti. Proti systému. Proti sobě samým a svým komplexům. Že ten Miloš (pozn. autora tvoří na kolodiové plechy, fotografuje aparátem 30x40cm) přijede na sraz, ocvaká to tam digitálem, a jako jeden z mála dodá reportáž z akce. Digitálista hnusnej. Měli bychom mu to závidět. Ne, počkejte, dyť on k nám nepatří. Cvaká digitálem. Pryč s ním, neměl by mezi nás jezdit.
A tak se skalní bojovníci ptají. A proč už ty srazy nejsou to, co dřív? Vyběhli jsme přece všichni ze stejného místa, stáli jsme spolu na startovní čáře! Vždyť nám přeci jde o společnou věc! Jdeme stejným směrem! Všichni jsme stejní! Proč už tu s námi nechcete být?
Právě proto. Právě pro tu zaslepenost sebou samými. Já fotím na film a zvětšuju v komoře, všem vám to natřu. Já jsem něco víc. Všem vám musím ukázat, že ta moje cesta, ta moje fotografie, moje řemeslo, které mi berou… je ten správný směr!
Jaký je rozdíl mezi cvakálistou filmovým, který máchá film ve vývojce, překlápí 2x prvních 10 vteřin vývojnici, oproti tomu, kdo … cvaká digitálem, upravuje „ve fotošopu“?
Pokud ve výsledku nejde o ten obrázek, ale o ten boj … tak rozdíl není žádný.
_
autor článku: Leoš Stehlík