Přinášíme lyrický fotocyklus Františka Vrby ze spřáteleného spolku Na Pokraji.
Motto: Vždyť naši první fotku nám pořídil Jan Hus a ten řek: „Jenom láska tu stojí za pokus…“ (Michal Horáček)
*
TO MĚSTO BYLO ŽENOU. KUSEM TICHA PO TANCI. ŽENOU, TĚLEM, CHOROBOU, DUCHEM.
pahýly stromů na hřbitovech
nesou dech tvojí pohrudnice
tepny tvé vedou kočičí dlažbou
vráskami barokní stařeny
taková jsi moje Město
jarního deště plné máš oči
kaluže zpívají se tvými vlasy
mlhou se líbáš s oběťmi noci
u tmavší hrany tvého srdce
sedává dívka bez šatů
na bílé hrudi milence havraní
(ráno se vrací na svoje lůžko
s peřím a drápy ve dlaních)
a na tvém víčku moje Město
chvěje se včela vysílená
končí se jaro, které nezačalo
a ty jsi tak trochu zešílela
*
BYLA LABUŤ, BYLA ŠELMA…
Potkali se v dešti a
dovolili si malou otočku.
Přesné, jemné taneční kroky
dlážděním.
On při ní, ona s ním.
V jeho dechu divoký Bůh,
v jejím let vlaštovek.
Byl vítr, hrál na její vlasy
byla labuť, byla šelma,
nedosažitelná.
*
NEMĚJ STRACH, MILÁ…
Na okno sedl černý pták,
je to Bůh, nebo funebrák?
To zatím nevím, zato vím,
co mělo zůstat tajemstvím…
Ještě, než vstanu z postele,
děláš mi křížek na čele,
potom jen: „Leť a vrať se mi,
já jsem tvá noc a zázemí.“
Neměj strach, milá, vrátím se…
Možná jak havran na římse,
na hranu srdce, tak to je,
na okno tvého pokoje.
*
NA SKLONKU SVĚTA, ZA SVÍTÁNÍ…
Na sklonku světa, za svítání,
seděla potichu u jeho lůžka.
Řízla ho očima, hojila dlaní,
nebyla sestra a nebyla služka.
Ve dvoře čekali dva koně vraní,
bez uzdy bez sedla, hladoví létat.
Bylo to svítání na sklonku světa,
poslední žena, muž… a milost na nich.
*
MODLITBA
Přichází tiše do říše zvířat.
Slétají se ptáci, jeleni mlčí se sklopenou hlavou,
šelma jí olízne dlaň.
Modlitba, kterou jsme zapomněli,
pěšinou vlasů přichází den.
*
MILÁČKU, PROSÍM
Miláčku, prosím… Ano, cože?
Ubliž mi nocí jako nožem
a pak to svými vlasy sešij.
Je to tak dobré? Ano, lepší…
*
ZATÍMCO MĚSÍC TVÉ KONĚ PASE…
Vrůstám ti do těla s počátkem stvoření,
světlo tvých boků tančí a mihotá.
Do vlasů v korunách až po mé kořeny
vpíjí se nejtišší posvátnost života.
A ty se usmíváš s motýly ve dlaních,
zatímco měsíc tvé koně pase.
Zdá se mi, miláčku, že jsme tu bezbranní?
Proti té milosti, proti té kráse.
*
Více o autorovi zde.
Rozhovor s Františkem Vrbou