Chodí městem a obrazy, které sídlí v její hlavě budou při správné konstelaci po skončení foto seance i na kartě jejího fotoaparátu. Nic neplánuje, pracuje spontánně, intuitivně, tiše. Trpělivě čeká na ten správný okamžik, kdy se všechny dílky mozaiky v hledáčku spojí v obraz a zmáčkne spoušť. Má dar hledat a nalézat. Co fotografie, to příběh, zhmotněná emoce a v ruku v ruce s jejím slovem putuje k oku a srdci diváka. Lenka mi hovoří z duše a do duše, nejen fotografií. Když  ji při rozhovoru pozoruji a poslouchám její příběh matky o těžké ztrátě, nalézám její sílu a víru. Vidím i smutek, co se dokáže usmát. Vidím ženu, jejíž optika, kterou vnímá tento svět, stojí za zastavení, zamyšlení a hluboký obdiv.

*

Při pohledu na tvé fotografie si říkám, kam a kdy ta ženská chodí pro takové snímky?

Jsem lovec lidí, chodím fotit na místa, kde jsou, nebo na nichž se podepsali. Před lety jsme se s rodinou odstěhovali na venkov mezi bažanty a srny, to jsem ještě netušila, že mě ovládne čertovská krabička, a tak mi teď nezbývá než za městem ‚dolejzat‘. Kdykoli jedu něco vyřídit do Prahy, pokouším se ukrást alespoň půlhodinu a něco cestou nachytat.

 

Tvé fotografie se vyznačují čistou kompozicí. Popiš nám zrod snímku, co je pro tebe důležité.

Ze začátku jsem fotila všechno možné a pak z fotek vybírala. Teď už mám poměrně jasnou představu, co chci, což mě trochu limituje, protože dokud „to“ nevidím, foťák ani nevytáhnu. Většinou je to čistě intuitivní, ráda skládám fotku jako mozaiku, v níž do sebe všechny části hladce zapadají.

 

Všechny tvé fotografie nesou název, opravdu všechny? Pojmenování pomáhá tobě, má navést diváka, či je to kombinace obojího?

Pokud jde o samostatné fotografie, které netvoří nějaký cyklus, myslím, že jsem dala název do vínku snad každé, nebo jsem k nim aspoň něco připsala. Teprve pojmenovaná fotografie mi připadá „celá“. Ne snad, že by bez názvu nedokázala nic sdělit (doufám, že je to naopak), ale já to vymýšlení názvů beru jako třešinku na dortu. Mám pocit, že celek pak na diváka působí na vícero frontách. Navíc mě to zkrátka baví.

Čas nezastavíš

Čas nezastavíš

Do ztracena

Do ztracena

 

 

 

 

 

 

 

Kde je počátek tvé fotografie? Co ti přináší? Říkáš, že fotografováním zhmotňuješ své pocity. Je nějaká emoce, kterou jsi ještě neztvárnila z jednoho či mnoha důvodů?

Fotografovat jsem začala zhruba před čtyřmi lety, čistě náhodou. Tenkrát mi manžel neprozíravě půjčil svou zrcadlovku. Fotka je pro mě příležitost seberealizace a prostředek, jak si ulevit od přetlaku pocitů a postřehů, jichž jsem plná asi jako papiňák. Těší mě a úplně nejlepší je, když potěší i někoho dalšího. Pokud jde o neztvárněné emoce, mám bohužel zábrany zachycovat zblízka cizí bolest, což by asi fotograf mít neměl, ale ve mně přetrvává pocit, že je to čistě soukromé území, kde nemám co pohledávat.

 

Co pro tebe znamená černo-bílá?

Drtivá většina mých fotografií je černobílá, i když tu a tam přece jen kapituluju před barvou. Obvykle to cítím tak, že černobílá fotka promlouvá hlasitěji, že barvy často „ukřičí“ emoce ve fotografii obsažené.

 

Fenomén Facebook a Lenka Faltejsková, rozumíte si? Jaký vztah mezi vámi vládne?

Pro mě je Facebook celkem příjemné médium, jednak většinu času nechodím mezi lidi a tohle je dobrý prostředník, pokud zatoužím po chvilkové společnosti. Taky jsem jeho prostřednictvím poznala několik výborných lidí a přátelství s nimi dávno přesáhlo facebookové hranice. A je to samozřejmě výborná příležitost, pokud jde o prezentaci fotografií, které se tudy dostanou k lidem, kteří by se s nimi jinak nesetkali. Jako bonus navíc vnímám reakce na předkládané snímky.

 

Nejen obraz, ale i slovo je forma tvé seberealizace. Úspěšně jsi se věnovala blogům na iDnes, živíš se překládáním knih a v blízké budoucnosti chystáš vydání své vlastní knihy. Prozradíš, na co se můžeme těšit?

Je pravda, že kvůli své práci mi slova dělají společnost od rána do večera a sem tam mi jich pár uvízne v hlavě, kde se poskládají do jakéhosi útvaru, který se pak dožaduje samostatné existence. Dětská knížka, kterou připravuju, Pohádky ze zdí a vrat, je koláž obrázků, které hledám na poškrábaném plechu a otlučeném zdivu a pak k nim vymýšlím pohádky. Svým způsobem jsem sama pořád dítě (s čímž můj rodný list dávno nesouhlasí), takže si to užívám.

Tváře schizofrenie

Tváře schizofrenie

Lidé obdivují tvou tvorbu, tobě samotné přináší radost a naplnění, co znamená tvůj pokus o studium fotografie na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě, výzvu … krok dál ?

Řekla jsem si, že dokud ještě udržím myšlenku, mohla bych se v oboru, který mě baví, taky něčemu přiučit a otevřít si vrátka k dalším možnostem a tématům, k nimž bych se třeba jinak nedostala.

 

Kdo či co je tvou Múzou ?

Jedině moje často příliš bujná představivost.

 

Pomohla ti fotografie v tvých nejtěžších životních okamžicích? Co ti pomohlo?

Když jsem přišla o nejmladší dceru, pomohly mi především mé další dvě děti a manžel. Možná to zní jako klišé, ale máme se tak rádi, že nás to zachránilo. Pokud jde o tolik potřebný ventil, v těch temných dnech jsem psala básně. Neříkám, že kdovíjaké, ale zformovat ty pocity do slov, dát bolesti konkrétní tvar, přece jen trochu uleví. První týdny jsem vůbec nefotila, nedokázala jsem dělat věci, které by mě jen obyčejně těšily. Když jsem poprvé sáhla po foťáku, byla to vlastně známka návratu do života.

 

Lenko, děkuji ti za rozhovor. Dobré světlo tobě!

*

AutoportrétLenka Faltejsková

matka, fotografka, překladatelka z AJ, blogerka, spisovatelka.

Více na autorčině FB stránce a blogu