Fotografie Moniky Gawinowské nezrcadlí realitu, která nás obklopuje. Ukazují svět fantazie – obrazy, které by si přála najít ve filmu nebo oblíbené knížce. Utvářejí jakýsi příběh bez začátku a konce. Ponořte se do Fotostory z krakowských ulic…

 

 

Monika Gawinowska

Moje fotografie neodrážejí realitu, která nás obklopuje. Ukazují svět fantazie – obrazy, které bych chtěla nacházet ve filmech či oblíbených knihách. Utvářejí pro mne jistý příběh bez začátku a konce, deník tvořený snímky místo slov.

Zvolila jsem si černobílou fotografii, protože mi dává pocit řádu a zklidňuje mě v tomhle světě všudypřítomného lesku a chaosu. Žiji v přelidněném turistickém velkoměstě a proto fotím obvykle tehdy, když se většina lidí uchýlí do svých domovů, většinou za svítání. Mám ráda ulice, když se probouzejí k životu. V tom okamžiku jsou nejtišší, opuštěné a nádherné. Brzy ráno, zahalené hustou mlhou, v lijáku nebo sněžné vánici už nejsou plné života, pohroužené ve spěchu. V této jakési pusté, snové krajině mě fascinuje člověk, lidská koexistence s přírodou, samotou a každodenním životem…

Inspirací jsou pro mne fotografie maďarského fotografa Brassaï. Zachycují tu ospalou atmosféru města, které mě tak fascinuje. Noční krajiny utopené v mlze a tmavé postavy vzbuzují úzkost podobně jako dobrý horor. Když jsem byla v pubertě, fascinovaly mě jednobarevné obrázky v mých oblíbených filmech – polská kinematografie padesátých let, surrealistické filmy od Buñuela či Hitchcocka. Měly silný vliv na to, co dnes fotím, jak vnímám svět a každodenní realitu.

Ve fotografii je pro mě nejdůležitější dílo fantazie – tajemné a iluzorní zobrazení zdánlivě obyčejných věcí, někdy i surrealistické.

*

My photographs do not mirror the reality that surrounds us. They show the world of my imagination – images I would like to find in a movie or my favorite book. For me they constitute some kind of a story with no beginning and no ending, a journal  made up of frames instead of words.

I chose monochrome photography as it gives me a sense of order and soothes me in this world of omnipresent glitter and chaos. I live in a crowded tourist city and that is why I take photos usually when most people retreat to their homes, usually at dawn. I like city streets when they are coming to life. At that very moment they are the quietest, desolate and beautiful. Early in the morning, enveloped in a dense fog, in a downpour or snowstorm, they are no longer vibrant with life, immersed in a rush. In this somewhat deserted oneiric city landscape I am fascinated by man, man’s coexistence with nature, solitude and everyday life…

My inspiration are photographs taken by Brassaï, a Hungarian photographer. They capture this somnolent atmosphere of a city I am so intrigued by. Misty nocturnal landscapes and dark figures arouse anxiety just like a good horror. When I was a teenager I was fascinated by monochrome frames in my favorite movies – Polish cinema of the 1950s, surrealist movies made by Buñuel or Hitchcock. They had a powerful impact on what I photograph today, the way I see the world and everyday life.

What matters most in photography for me is the work done by the imagination – depiction of seemingly ordinary things in a mysterious and unreal way, sometimes even surreal.

 

webové a facebookové stránky autorky