O cestách za rozcuchanými obrazy píše Jiří Trnka ve svém článku Interpretace krajiny a není náhodou, že na něj navazuje Pondělník Františka Vrby. Fotografie a slova, které zde předkládá, vycházejí z jejich posledního setkání v křoviskách u Moravské Sázavy.

Vyzvedl mne u zábřežského kostela, kde slunko bušilo ve spáncích a rozpalovalo asfalt. Po krátké cestě přes most a kolem lomu nás brzy přikryl les. Trasa mimo cesty, prudké stoupání, sestupy, komáří bzukot, strže, mrtvé stromy na podlaze léta. Šli jsme vedle sebe a také každý sám. Každý sám za viděním krajiny okolo a společně jsme občas jenom kouřili nebo prohodili pár slov, aniž bychom si vzájemně vstupovali do záběrů a klidu viděného.

Interpretace krajiny, její vnímání a popis se mění napříč uměleckými žánry historie i současnosti. Krajina jako pohlednice, romantický obraz. Krajina jako líbezná a přeci zlá milá, místy rozevřená a mokrá. Bytost, která zahřmí a pochová své poutníky. Krajina hor, údolí, krajina rozbřesku, soumraku a mlhy. Já souzním s vhledem do krajiny jako do blízkého tělesného organismu, kdy ona samotná není „tou věcí“ před horizontem, ale tím, do čeho zabořím ruce, je to něco, co mne umaže, poraní a unaví, když se deru křovím, hledaje kus větve, světla, grafickou strukturu skloněných trav anebo vyvrácený strom, který připomíná mýtické zvíře.

Sestupujeme polní cestou k městu a krajinou tiše přichází večer. Ještě stíny olší, prodloužené ruce tmy. A oba to máme na sítnici. Obraz jedné krajiny, ovšem ve zcela odlišných kompozicích a náladě.

 

Autor článku a fotografií: František Vrba – spoluzakladatel projektu Na Pokraji