Že budu v předvečer svých narozenin poslouchat live music v baru a báječně se při tom bavit, to bych čekala. Že bude ten bar přímo na jevišti londýnského divadla ve West Endu a já tam budu podupávat do rytmu moravského šlágru „Ej padá padá rosička“ v rozkošném podání herců muzikálu Once, to by mě nenapadlo ani ve snu. Na Londýně je skvělé, že nemusíte plánovat. Necháte se unášet jeho energijí a ono si vás to v pravý čas najde. Koneckonců ve West Endu můžete o víkendu skončit jen na dvou místech – v divadle nebo v pubu. A tak jsme v sedm usedly do měkoučkých čevených sedadel teátru Phoenix a těšily se na začátek představení. Místo klasického zahájení nás uvaděč nahnal na jeviště, které tvořil bar. Autentický, jakých jsou v Dublinu stovky, s nablýskanou pípou a úhledně narovnanými lahvemi s whisky. Než jsme si stihly objednat pintu, začali se kolem klavíru rojit postavičky s nástrojema a spustila se elektrizující hudba. Ansámbl vybalil jakoby nic mix irskych a českých lidovek. Nejdřív jsme byly trochu v šoku, proboha kam jsme to vlezly, ale nakonec nás museli vyvést z jeviště, jak jsme si to užívaly.
Co následovalo potom, byla doslova zážitková hostina. Muzikanti plynule přecházeli z rolí hudebního doprovodu do rolí herců, tanečníků, ba dokonce i kulisáků. Minimalistická scéna vytvářela atmosféru jednotlivých scén pouze drobnými detaily a tak mohla naplno vyznít skvělá hudba, která ke každému dobrému muzikálu patří. Stejně jako břitký humor. Pokud se tedy dokážete smát třeba tomu, že na scéně několikrát zazní ‚I’m Czech. I´m always serious.‘ A víte co? Pokud vám to vtipné nepřijde, tak je to asi nejspíš pravda.
Málokdy se zadaří, že divadelní zpracování předčí knihu či film, které máte ve své paměti označené štítkem ‚oblíbené‘. Londýnskému zpracování muzikálu Once se to povedlo. A tak pokud pánbu dá, Phoenix nás vezme pod svá křídla víckrát než pouze Once.
_
Autor článku: čtyřoké čtyřicetiprsté monstrum (Naty Stehlíková a Marty Fabiánová)