Takže jsi něco jako šéfredaktorka,“ oznámil mi jen tak mimochodem. „Ó,“ řekla jsem na to já. Jeho slova se mi odrážela v uších. Šéfredaktorka, opakovala jsem si. „Ale abys byla tou pravou šéfredaktorkou, měla bys psát pravidelné úvodníky, tak jak to dělají všichni šéfredaktoři.“

Tím mě přemluvil k tomuto sloupku, který se tu ode dnes bude objevovat každý týden.

Zbývalo tomu dát jenom název. „A co do toho pondělníku budeš psát?“ zeptal se Ďury, když jsme spolu hovořili o nápadu v bratislavské komoře. Tím byl problém vyřešen, Ďuryho asi ani nenapadlo, že by se měl šéfredaktorský úvodník jmenovat jinak, než podle dne, kdy se na stránkách AFUKu bude objevovat. Se sklenkou v ruce jsme si na to ve třech připili. Na Pondělník.

Přijde mi logické, abych svůj první Pondělník napsala o těch, kterých se AFUK týká, a bez kterých by tyto stránky nejspíš nebyly. Členové AFUKu jsou rozeseti po celé České republice i Slovensku, ale dalo by se říct, že základna leží v prvním patře jednoho nenápadného činžovního domu uprostřed Bratislavy, kde se slovenští členové setkávají, zpracovávají fotografie nebo tu hovoří tu o své tvorbě. Odtud ke mě pramení většina fotografií, ze kterých pak vznikají na stránkách AFUKu galerie.

Já se do tohoto místa, jež už nějaký ten rok funguje, dostala poprvé minulý týden. Letmo jsem pozdravila mezi dveřmi „ahoj“ a pak se běžela schovat do kouta vyděšena z tolika nových tváří. Až pak jsem znova vystrčila svou zvědavou hlavu a šla se představit. Bála jsem se uzavřené komunity lidí, kteří se navzájem znají. Bála jsem se zbytečně. Poté, co jsem ochutnala kousek domácí buchty, které donesla Oliverova žena, a co mě Ďury zasvětil do místního systému, jsem zjistila, že tady mi bude dobře. „Funguje to tu na principu volného vztahu,“ říkal Ďury. „Lidi přicházejí a odcházejí. Nikdo se neptá, kde jsem byl, proč jsem se tak dlouho neukázal. Když to chci říct, řeknu to sám.“

Kdo sem přijde, má tu k dispozici veškeré vybavení k focení: fotoaparáty, světla, zařízenou temnou komoru včetně všech pomůcek k tomu. Je to dokonalé zázemí pro klasického fotografa. „Občas přijde do komory někdo nový,“ vykládal mi dále Ďury, „a občas se tu objeví i někdo s digitálem.“ Já si stejně myslím, že by takové prostředí dokázalo z každého digitálisty udělat vášnivého klasika. Digitálista by tu dlouho digitálistou nezůstal, ačkoliv tu nikdo proti digitálistům nic nemá.

Lidi se tu nešpičkují, nesoutěží mezi sebou. Když se kritizují, kritizují se s pochopením. Občas se na stůl rozloží fotky, aby se o nich mluvilo, ale ne víc než je třeba. Raději se fotí. Jó tady musí být fotografům dobře, říkám si. Mezitím se mi opět nenápadně naplnila sklenička. Popíjím dobré slovenské víno a zajídám ho čerstvých chlebem s domácí pomazánkou. Za krátko si pro mě přišel Miloš Mráz, aby mě posadil před svou obrovskou kameru. Naštěstí jsem na to byla připravená. Každý, kdo navštíví bratislavskou komoru, musí projít touto zátěžovou zkouškou.