Po zimě jaro

František Vrba je v Lyrice častý host. Přinášíme jeho zemitý triptych, jenž voní po hlíně a zaryje se hluboko pod kůži.

*

sen

roztáhnu závěsy z těžkého sametu

pár ptačích mrtvolek do kamen nametu

olíznu ucho té, co napůl ještě žije

a přečtu jí něco ze svý poezie…

 

…zdál se ti, milá, sen, kde černí motýli

seděli na plicích babího léta?

i když to nastalo nejspíš už před chvílí

zůstanu u tebe do konce světa

 

 

*

jatka č. 5

došlo mi pití, vlčí žrádlo

zbyl tu jen popel z cigaret

a zkrvavené prostěradlo

a uražený dívčí ret

 

ta představa je příliš krutá

ve vsi jsem nebyl mnoho let

mám s sebou nůž a Vonneguta

jatka to budou…číslo pět

 

 

*

po zimě jaro…

Po zimě jaro a pak léto…

dá se to shrnout jednou větou.

Po létě podzim, další zima…

zůstanu raděj mezi svýma!

 

Kdo by chtěl vstávat v týhle době?

Ledaže bych se vrátil k tobě…

A lehli bychom si tu noví

do hlíny po mým sousedovi…

 

Více o autorovi zde