Její fotografie vznikají klasickou cestou a mají duši. Je to darem fotografky a také tím, že si vybírá modelky ženy s hlubokou duší a příběhem, stejně jako rozličná zákoutí, tajuplná místa, kde v dobrém světle odkrývá tajemství divákovi. Fotografování je pro ni bytostné, když fotí, cítí se nejvíc sama sebou. Dnes v DONAHA Olga Stráníková.
Jaká byla tvoje cesta k umění ?
Už od dětství jsem si ráda „tvořila“. Přestože mi šla ve škole víc matematika a chemie než jazyky, ráda jsem četla, malovala, hrála na klavír. Vystudovala jsem chemickou školu, ale místo „budování kariéry v oboru“ jsem šla prodávat knihy do knihkupectví a snila o tom, že budu restaurovat knihy.
Jenomže nakonec bylo vše jinak. Onemocněla jsem depresemi, dlouhé měsíce jsem žila v temnotě, beznaději a úzkostech a nevěděla, zda najdu cestu ven. Vše, čím jsem žila, a co mělo do té doby smysl, bylo mrtvé. A právě tam začíná moje cesta k fotografii. Věděla jsem, že musím najít něco, co by mi dávalo smysl, radost a začala zase žít. Půjčila jsem si starý fotoaparát na kinofilm a začala se učit fotit.
Tím se vlastně dostávám k tomu, proč fotím. Je to terapie. Doslova. Posedlost, vášeň, okamžiky euforie, štěstí, radosti…vidím, cítím, prožívám. Je to touha zachytit neuchopitelné, pocit, který ve mně vyvolá krásná báseň, hudba, obraz, paprsek světla. Tyto okamžiky přicházejí. A to je dobře. Protože taky odcházejí a třeba se dlouho nevrací. a pak mám úzkost, že už to znovu neprožiji.
Jakému žánru se věnuješ?
Miluji starou fotografii. Fotografii v počátcích vzniku. Pro sebe jsem si našla bromolej. V poslední době i lithprint. Fotografuji pořád postaru, na film. Mám nově koupenou kinofilmovou zrcadlovku Canon EOS 3, se kterou se zatím sžívám, pak Pentcon six na 6*6. Fotky si vyvolávám a zpracovávám sama v temné komoře.
Miluji staré půdy, opuštěné hřbitovy, tajemná zákoutí. Krásu žen, ženy osudové, křehké a silné zároveň, takové femme fatale. Jejich emoce, vášeň, smutek, příběh, hlubokou duši. Mám pár svých věrných modelek. Které jsou krásné a zároveň trpělivé. Když se mnou vydrží fotografovat. Moje ženy nejsou manekýnky, hledám si ženy s hlubokou duší a příběhem, které v sobě mají jinou krásu. A hlavně je znám, což je pro mě velmi důležité.
Kdo je Tvou múzou?
Múzou je mi světlo, krásná žena, příroda, poezie, hudba, magie místa, atmosféra. Miluji vše krásné. Nejsem vyhraněná. Procházím vývojem, hledám, nalézám kolem sebe. Je to symbolismus, expresionismus, dekadence, stará fotografie, grafika, dobrá hudba, kniha, setkání.
Co ti to dává a co bere?
Fotografování je pro mě bytostné, když fotím, cítím se nejvíc sama sebou. Ale proto, že v mém focení není racionálno, narážím na technické problémy. Někdy mívám pocit, že se vše spojilo proti mně. Proč mi nejde bromolej? Je špatně vývojka nebo papír nebo barva? Je to sdělení, že mám jít jinou cestou a nebo počkat, až nebude měsíc v úplňku? A to mi bere hodně sil a často i odvahu.
Jak skloubíš svůj čas s fotografií s péčí o rodinu?
Mám dvě děti, obě už jsou větší, takže to jde. Ale počátky byly náročnější. Velmi mi pomáhala rodina, když jsem zrovna potřebovala chytit to pravé světlo nebo nutně potřebovala do foto komory.
Bez jejich pomoci bych to zvládala velmi těžce, obzvlášť když byly děti malé. Když byly už větší, brávala jsem je i s sebou, často za úplatu. Častým modelem mi na začátku byla dcera Eliška, za pár bonbonů se s mnou vydávala i na delší trasy. A pak jsem využívala každou volnou chvíli. Jednou rukou jsem míchala polévku a v mezičase běžela do koupelny zamíchat vývojnicí, což určitě zná každá matka „fotografka“. Kupodivu jsem měla filmy vyvolané správně. Do foto komory jsem šla pak v noci.
Jaký je Tvůj sen, cíl ?
Ráda bych se naučila správně fotit. A aby mě neopouštělo světlo a inspirace.
Děkuji za rozhovor a přeji ti hodně inspirace a odvahu!
