Pondělní fejeton Kláry Schejbalové o narozeninovém překvapení a umělecké improvizaci.
_

 

Můj otec pozval mě a mého přítele Vláďu, abychom společně s ním a jeho přítelkyní Markétou oslavili naše narozeniny. Poprosil mě, abych na oslavu vzala cello a zahrála Markétě k narozeninám, že by ji to potěšilo. No, neviděla jsem v tom žádný problém. O týden později balím cello, krosnu s věcmi, dárky, Vláďu a už míříme směrem do Pardubic. Oslava se měla konat v Masarykově chatě v Deštném. Naštěstí se nemusíme plahočit se zavazadly až do Deštného a můj otec nás vyzvedává v Pardubicích. Cestou na chatu nám oznámil, že tam budou ještě jiní hosté. Martin-fotograf a jeho partnerka Hanka. Vypadalo to na příjemný večer s dobrými lidmi. Před Deštným děláme krátkou zastávku ve Skuhrově, do auta naskakují děti a Markét. Konečně kompletní, vyrážíme do hor. 

 

Po příjezdu do Deštného odevzdáváme občanky a můj otec nás jde ubytovat, chvíli čekání si krátíme seznámením se s Martinem a Hankou. V pořadí je vybalení věcí, chystání fotoaparátů, přípravy dárků a zjištění, že polovina věcí zůstala doma… Po pár minutách vzpamatovávání se z dlouhé cesty přichází můj otec s prosbou, abych vybalila cello, naladila jej, trochu se rozehrála a přišla do dolního salonku, kde se měla odehrávat oslava. Vláďovi podal sako se slovy: „Tohle si vezmi, bude se ti to hodit. Za deset minut se sejdeme dole.” Ladím cello, Vláďa se navléká do saka a následně mi pomáhá s věcmi do salonku. Na schodech nás překvapuje můj otec, který je učesaný, navoněný, v obleku. Zděšeně na něj koukám, nechápajíc, proč je tolik povyku kvůli narozeninám. Mojí róbou pro tento večer je černá sukně a tričko se sněhovými vločkami (musím přece ladit k horám).

 

S nepatrným úsměvem na tváři mi říká: „Víš, já se dnes tak trochu žením. Takže nebudeš hrát na narozeninách, ale na svatbě, za pár minut začíná obřad.” Moje slovní zásoba se rázem zúžila na: „Cože, to jako fakt?” Nikdo to nečekal. Vláďa, Martin, Hanka, ani děti. Všichni v šoku z této informace jsme se shromáždili v salonku, kde už čekala paní oddávající a nevěsta s ženichem. Usedám za violoncello a celá rozklepaná z toho překvapení začínám hrát smuteční pochod. V tom mě zaráží Vláďa, že to není úplně vhodná skladba na svatbu a ať zahraji něco jiného. Pustila jsem se tedy do Preludia od Bacha. Z pod mých rukou se linou tóny, nesleduji tahy smyčcem ani postavení levé ruky, jen pozoruji, jak se můj otec znovu žení a v hlavě mi víří jen jedna myšlenka: „Je to přece oslava narozenin…”
_

 

Foto a text: Klára Schejbalová