Ne já jsem důležitý, ne autor je důležitý, platí pouze obraz. Přesněji řečeno obrazy. Jedny obstojí, jiné ne.“ Přinášíme první část profilu solitéra české fotografie Petra Flynta.
Petr Flynt z imaginárních rozhovorů „Dopisy Petrovi“. Erós v pojetí příborského rodáka Sigmunda Freuda je jistě jedním z hlavních motorů Flyntova fotografického díla. Erós a jeho tabuizování v socialistické společnosti, která chtě nechtě prolíná do každé rodiny a výchovy dítěte. Erotično v Petrových fotografiích, ovlivněných ovšem také surrealismem, je odpovědí na ono dětské a společenské tabu. Petr Flynt se dostává do styku s knihami, které jej přímo fascinují svými obrazy. Mezi nimi jsou rodiči zapovězené tituly, které otevírá potají, neboť jsou mu rodiči zapovězené. Homérova Odyssea. Pro Petra kniha plná výjevů krásy nahého lidského těla, střežená jako tajemství. A rodičovský výchovný dril, nejspíše dobře míněná příprava na život v reálně socialistické společnosti, Petra od okolního dění chrání, ale zároveň izoluje. Později v jednom rozhovoru řekne:

„Vědět o tom, co se děje, dozajista bych si šel sednout.“

Petr pociťoval vzdor, odpor a revoltu vůči světu nikoli banálně politickému; svět kolem něj byl pro něj mlhavý, spletitý, nepochopitelný a nesmyslně násilnický, asi jako půdní kanceláře pro Kafkova Josefa K., hledajícího dovolání, jako dvojčata vyslaná do podzámčí, aby na každém kroku doprovázela zeměměřičovy marné pokusy dostat se k úředníku Klammovi (Franz Kafka ovládal český jazyk natolik, aby vybral jméno “Klamm” pro úředníka v Zámku záměrně). Pod silným vlivem svého otce, nikoli neznámého fotbalistického brankáře Stanislava Sanétrníka, přejímá Petr Flynt své typické kladné vlastnosti sportovce: přesvědčení, že člověk se musí spolehnout sám na sebe, a to doslova a fyzicky, a smysl pro spravedlnost, která oba rodiče zřetelně znevýhodnila v režimu husákovského socialismu. A tento smysl pro spravedlnost plodí ortodoxii a revoltu, i když pro veskrze introvertního mladého Petra tichou.

029afuk

Introvertní mladíci mohou dospět v obtížně pochopitelné solitéry.

Rodiči chráněn před obtížně skousnutelnou skutečností, nebyl Petr nikdy zapojen do pionýrského, svazáckého, natož komunistického života a jeho organizací. Roku 1967 si půjčuje starý tatínkův měchový Voigtländer a fotografuje svou budoucí ženu. Jak říká, „prozatím oblečenou“. Snímky nechává vyvolávat v družstvu Fotografia, nazývaném „komunál“, do zpracování se nehrne, protože mu nepřipadá důležité. Hodně čte. Je přímo hnán pocitem, že mu chybí soustavné vzdělání. Poměrně odvážným trikem (je třeba si uvědomit, že mezinárodní poštovní zásilky do a z Československé republiky byly kontrolovány a cenzurovány) bylo skoupit několik vybraných biografií Sudkových, dopravit je přes hranice příteli, který z jejich prodeje nakoupil a Petrovi zaslal publikace, po nichž tolik prahl. Před Flyntovýma očima se naráz a bez varování zjevuje temný svět zejména Diany Arbus a Joela-Petera Witkina v sedmdesátých letech, kdy o těchto autorech nemělo mnoho československých fotografů ponětí. A dál, surrealismus, především Magrittův. Studium medicíny dokončuje Petr Flynt v roce 1977 a týž rok je pochopitelně odvelen k výkonu povinné vojenské služby. Nebrání se. Nebrání se ani zamítnutí žádosti o postgraduální studium.

Tehdy Petr, politicky neznalý, ale už zcela neohebný „získává“ svou první štaci: v „Ústavu sociální péče pro dospělé“ ve Zdislavicích, malé obci u Kroměříže, kde byly dlouhodobě, často doživotně, „umístěny“ a z očí veřejnosti odklizeny mentálně postižené ženy. Tato zkušenost umělce dozajista natrvalo poznamenala a propojila jej s viděním Arbusové. Tehdy se poprvé zemitý a ještě nezkušený umělec střetává s Bohem; tak alespoň sám nahlíží na svá setkání a dlouhé rozhovory se sestrami mnišského řádu. A začíná fotografovat pacientky. Tyto snímky zůstávají veřejnosti do dnešní doby neznámé, avšak právě ony objasňují zdroje Flyntovy tvorby. Na obtížné dilema, jak duševně zaostalé (ústavem nazývané „svěřenky“) fotografovat, odpověděl Petr Flynt často až hravým a veselým zobrazením nemocných žen. Fotografuje život takový, jaký je bezprostředně kolem něj a jaký se může stát zásahem jediného nahodilého okamžiku pro každého z nás nebo naše blízké. Výsledkem je soubor fotografií, z nichž čiší vůle k životu každé lidské bytosti. Muselo být obtížné přimět systémem zdravotnictví izolované pacientky k fotografování. Petru Flyntovi se to podařilo. Získal si jejich důvěru a tváří v tvář ke svým fotografickým modelům obstál v testu lidskosti.

239afuk

„Nejprve člověk, teprve potom umělec.“

Nicméně, ředitel ústavu Petru Flyntovi další fotografování zakázal. A to oficiálním dopisem, prošpikovaným přihlouple legračními socialistickými výrazy,  jež odhalují krutost režimu a jím nastavených hodnot, včetně estetických. „Vedení bylo v domnění“.

„Uvedené portréty nevystihují život v našem zařízení, naopak utrpení. Byli jsme v domnění, že fotografie pořizujete pro vědeckou nebo odbornou publikaci, nikoliv pro umělecký efekt.  Věříme, že si pro koníček jímž je fotografování najdete přitažlivější objekty.“ (doslovný citát písemného stanoviska Josefa Novotného, ředitele ústavu, ze dne 3.10.1988. Češtinářské chyby ponechány.)

Je stěží představitelné, jak zdrcující byl pro Petra tento zamítavý, zapovídající dopis na hlavičkovém papíře ústavu, který končí větou, že si Petr může předložené fotografie kdykoli vyzvednout. Nejspíš šlo o první skutečný střet Petra se socialistickou mocí. A nejspíš také zlom v Petrově fotografické orientaci. Xenofobní společnost nemůže připustit snímky mentálně postižených: vždyť vlastně ani neexistují, nejsou viděni, izolováni mimo města. Tito lidé jsou přece předurčeni ke smutku a dožívání za plotem, kam není vidět.

Pět roků předtím, roku 1983, se stává členem fotografického kroužku v Kroměříži. Zúčastňuje se prominentní fotografické soutěže „Žena Strakonice“ a za snímek „Něha“ obdrží čestné uznání. Je to výrazný úspěch, neboť soutěže se pravidelně zúčastňují renomovaní čeští fotografové. Není pravdou, že Petr Flynt netouží po kráse a jejím zobrazování. Vždyť směnil Josefa Sudka za Helmutha Newtona, Roberta Mappelthorpa, Richarda Avedona. A získává u nás stále ještě raritní fotografické publikace o Janu Saudkovi a Františku Drtikolovi, který jej inspiruje objektivizující prací s modelem. Jan Saudek je pak pro Petra Flynta příkladem, že lze fotografovat: teď, tady a jinak. A začíná parodizovat svou vlastní tvorbu, vytvářeje sadu „saudkovin“, které  – nepochopeny ve své ironii a nadsázce – vedou k nešťastnému obvinění Petrovy tvorby z epigonství. Pravdou je, že se Petr Flynt obrací na již mezinárodně známého umělce dopisem a přikládá několik svých fotografií. Těch ze Zdislavic. A obdrží příznivou odpověď, ve které Jan Saudek reaguje na Flyntovy fotografie postižených a povzbuzuje jej k další činnosti.

117afuk035afuk

 

Setkání s Janem Saudkem se pro Petra Flynta, ovlivněného především Arbusovou a Witkinem, nakonec stává důvodem ke zkreslenému náhledu na Petrovu tvorbu, a to z úst autorů, kteří sami vehementně usilují získat Saudkovo dobrozdání, že jsou (také oni) významnými českými fotografy. Některé projevy nejsou jen pitomé, ale veskrze nenávistné. Vyvrcholením tohoto omylu v pohledu Petrovy fotografie se nakonec stává palcový titulek v regionálním plátku: „Nemáte na Saudka? Kupte si Flynta!“.

Pro Petra je tento odsudek skutečně zraňující a představuje podle mého názoru druhý milník v jeho tvorbě. Vydává se za “rozhodčím” české fotografie Vladimírem Birgusem do Opavy a požádá jej o názor. „Blbost nad blbost,“ tak lze shrnout Birgusův výrok.


A tady začíná další fáze tvorby Petra Flynta. Znechucen, ale zároveň osvobozen, jde dál. Sám. Se sebou. A svými modely. V ateliérovém prostoru, který je stísněný.

 

Pokračování za 14 dní …

 

autoportret

Petr Flynt – autoportrét

 

Petr Flynt (pseudonym)

* 1953 ve Zlíně, kde žije dodnes.

Autor je civilním povoláním lékař. Jeho portfolio čítá na 500 a více negativů, z nichž jen malá část je veřejnosti známa.

 

 

 

Autor článku: Štěpán Husák

Všechny fotografie ve článku jsou ze souboru „Coitus Non Interruptus“ (2015)