V červnu okupovali foyer Domu Kultury v Kroměříži se svými fotografiemi a básnickými texty František Vrba a Vladimír Hudeček z blogu NaPokraji. Byla to výstava v daném prostoru nezvyklá a přesto úspěšná. Bylo představeno 16 kusů a my vám z nich na AFUKu polovinu ukážeme včetně doprovodných textů. Autoři plánují i další vystavení souboru, tak bude jistě znovu možné vidět je všechny.

František Vrba

Srkaje vývar z krysích kožíšků

přemítám, co mě nejvíc bolí…

Dones mi, prosím, trochu soli

a jednu břitvu, Ježíšku…

A holce, kterou ve tmě lovím,

pokoj dej věčný… do mých ohrad

přijdou se vlci na noc ohřát,

hebcí jak sníh, co ve stromoví

utišil hrůzu, překryl ticho

a do rozbřesku na zahrádce

naléhal s něhou jako k matce

na její bílý nahý břicho.

*

Vladimír Hudeček

na zdech a omítkách

snad stokrát přetřených

usedl dávno prach

domovů ztracených

v tichoučkých ozvěnách

spíš jenom tušených

je slyšet smích i strach

vzpomínek vzdálených

*


František Vrba

tak proto pusou… že jsi panna

že se ti nechce nocí jít

že jsi jak postel rozestlaná

a já zas jako holobyt

kde se dvě dávno krotké krysy

uvnitř mé lebky prochází

a na zahradě jako kdysi

rozkvetly třešně s provazy

spěcháš-li ráno… zůstaň u mě

a nedívej se dozadu

však budu-li to ještě umět

vyjdeme si do sadu

*

Vladimír Hudeček

po bílých vlnách tiše pluj

na mraky zlé však nežaluj

a v dálce hledej dál svůj cíl

i kdybys cestou zabloudil

*

František Vrba

ulehám nahý na dno vany

vždyť v ložnici už co jsem živ

je dvojpostel jen pro potkany

a z kuchyně půl basy piv

mne do tmy tmoucí tiše vábí

laskavými přísliby

co si mám nechat a co už zabít

kdybys teď přišla… co kdyby

nůž tady mám! I kolovrátek

na kterém spřádám staré vlasy

co už mi šedly u lopatek

a skučením úst bezehlasých

tiším se… dnes tu nezešílím!

Až spředu přízi na košili

a budu k smrti rozestlaný

ulehnu nahý na dno vany…

*


Vladimír Hudeček

létali kolem sebe

jak listí

první poslední

nemohli sami najít nebe

byť čistí

v slunci poledním

tančili posledními stíny

jen spolu

i když se všemi

plakali z vlastní viny

až dolů

k tichu na zemi

*



František Vrba

Vlasy mi šediví a brada prokvétá

cítím se jako host na vlastním karu…

Ještě mi chvíli hraj… já budu poeta,

Ty bílá vlaštovka v posledním jaru.

*


Vladimír Hudeček

při procházce nikudy

procházím starou mříží

vesele do záhuby

jen pomalu se blížím

cestou míjím zábrany

slunce měsíc starý plot

slyším křičet havrany

„jsi člověk nebo skot?“

*

Více o autorech zde:

NaPokraji

FB Františka Vrby

FB Vladimíra Hudečka