Narozeninová party, fotbal s kamarády, pexeso. Metafory každodennosti dětského života. Poselství slovenského fotografa Tomáše Halásze je prosté, nikoli však banální. Vyjadřuje potřebu informovat o vážných věcech na pozadí obyčejnosti, která není samozřejmostí.

*

*

Autor fotografií: Tomáš Halász (* 1984) – fotoreportér specializující se na reportážní fotografii, od politických protestů a demonstrací až po dlouhodobé projekty pro třetí sektor.

House of Family čili domov pro osiřelé děti infikované virem HIV založila v Kambodži před 13 lety Trnavská Univerzita a posléze Vysoká škola svaté Alžběty. Dnes se v pěti domech léčí 143 dětí. Slovenští lékaři a sociální pracovníci zde sirotkům poskytují péči, díky níž se nejenom výrazně zvyšuje délka jejich života, ale mají možnost žít jako zdravé děti. Přestože musí celý život brát léky, chodí do školy, sportují, učí se jazyky.

Jedním ze specifik tamního života je pojmenovávání projektových pejsků podle prezidentů různých zemí nebo léků. A tak mezi několika Clintony pobíhá Bush nebo Nevirapin. Další tradicí jsou hromadné oslavy narozenin. Děti nalezené na ulici většinou přebírají datum narození svého lékaře a všichni pak slaví společně.

Ze zákulisí focení:

Oslava života namiesto bolesti a smútku Fotografická výstava House of Family Každodenný život kambodžských detí nakazených vírusom HIV, ich radosti, hranie, ale aj trápenie prináša unikátna fotografická výstava obèianského združenia Dvojfarebný svet a slovenských fotoreportérov Márie Candrákovej a Tomáša Halásza. Od 26. októbra do 4. decembra ukáže na 21 autorských fotografiách život HIV pozitívnych detí žijúcich v sirotinci v rámci slovenského projektu House of Family v Kambodži.

005-BHS_HOF

Tomáš Halász o zkušenostech z projektu:

„Keď som začiatkom marca 2011 spolu s fotoreportérkou Máriou Candrákovou navštívil slovenský projekt House of family, zostal som prekvapený a očarený. Od zakladateľov občianskeho združenia Dvojfarebný svet sme počuli veľa o sirotincoch pre deti s HIV, avšak naše predstavy sa od reality výrazne líšili.

Mysliac na exotickú krajinu a smrteľnú chorobu som čakal deti so smutným pohľadom, čakajúce na neodvratný koniec. O to väčšie bolo prekvapenie, keď nás po príchode uvítal kŕdeľ vysmiatych detí s úsmevom na perách. Chceli sa zoznámiť, chceli sa hrať, a keď uvideli fotoaparát, chceli sa fotiť. I my sme ich chceli spoznať a hlavne – pomôcť.

Najprv sme ani nechceli veriť, že tieto deti plné energie nosia od narodenia zo sebou krutý osud – HIV. Nechcelo sa nám veriť, že Samritha, chlapca zaujatého každou technikou od hodiniek po mobily, po smrti HIV pozitívnej matky otec nechal napospas osudu. Že Keo, dievčatko s lišiackym úsmevom, ktoré sa rado nechalo nosiť na mojom chrbte, mohla v chorobe matka opustiť. A hlavne, že tieto deti, so všetkými svojimi radosťami, by bez liečby a pomoci už neboli medzi nami.

Zbožňujú fotenie. Po cvaknutí spúšte sa nahrnuli hneď k nám a chceli sa vidieť na fotkách. Stali sme sa obľúbeným bodom ich pohľadov. Na začiatku však bolo ťažké dostať sa cez masku póz a grimás, aby sme zachytili ich život v jeho prirodzenosti. Postupne si však na nás zvykli a začali nás brať ako súčasť projektu. Prestali nás vnímať, a tak sme začali odhaľovať tváre a príbehy. Prelomením bariéry sme sa z objektov stali pozorovateľmi. Nerušene sme pri nich sedeli, obedovali, hrali sa. Zameriavali sme sa na každodenný chod tejto veľkej domácnosti a nechali sa vtiahnuť do jej sveta.

Obaja si uvedomujeme, že život, ktorý prežíva každé dieťa, je jedinečný. Deti v projekte House of Family dostali šancu oňho bojovať. Vďaka mnohým ľuďom vyhrávajú každý deň svoj súboj nad časom.“

V roce 2011 proběhla k projektu v Bratislavě výstava fotografií Tomáše Halásze a Márie Candrákové

www.tomashalasz.com