Olomoucký básník a fotograf František Vrba byl pro mě, když jsem na něj poprvé narazil, symbolem tiché fotografie, která se nikam necpe. Když jsem ho začal sledovat a měl možnost trochu víc ho poznat, pochopil jsem, že víc než fotograf je Franta básník duší a tělem. Díky tomuto rozhovoru to určitě poznáte i vy.
S Frantou Vrbou jsme se ale už na AFUKu mohli párkrát potkat v Lyrice a v představení fotoblogu NaPokraji, který spolu s Jirkou Trnkou založil.
RYBA MÝCH NOCÍ
ryba mých nocí stále mlčí
potichu hladinou hluboko tmou
mihlo se cosi na blanách zlých
a kolem ticho ani podpatek
dokuřuji na mostě
přemýšlím odkud
jsem dosti hladov ulovit psa
v posledním domě na nábřeží
přichází plaše s lampou k oknu
dvě noční ňadra plné talíře
*
Co tě dovedlo k fotografii, jakou děláš dnes, a co tě dovedlo k poezii, jakou píšeš dnes?
Život. Na jedné straně jsou to určitě témata a poetika, která ke mně sama přichází a na straně druhé je to život, všechny ty křižovatky, bolesti a výkřiky radosti a vášně, pocity zmaru i lokálních vítězství. Jak řekl už Jáchym Topol, že správná poezie je ta prožitá. A Pavel Zajíček k tomu dodává, že jediná cesta, jak se nekurvit, je jít si svou vlastní cestou. Kašlat na diváka a udělat to poctivě podle sebe. To mne upřímně zajímá a pohání. Fotografie pak je pro mne již druhotná záležitost, která ač baví, nejsem kvůli ní ochoten vykouřit za hodinu paklík cigaret, tak jako pro slovní spojení, co mne napadne při pohledu z okna a už nepustí, dokud není hotová poslední tečka.
A jak vzniká tvoje fotopoezie? Je obraz inspirací pro text nebo obráceně?
Většinou bývá první text. Ten vzniká nečekaně, ne však nahodile. Nosím si všude malý sešit s tužkou a občas, když mne napadne myšlenka, slovní spojení, co mne zaujme, zapíšu to a nechám ležet. Pak přijdou dny, kdy mne posedne touha po psaní a jak se ty dny prodlužují, tak i jakási hrůza, že už nikdy nic nenapíšu a pokaždé to, naštěstí, mívá stejný konec – že se zavřu do pracovny, listuju sešitem a nevylezu ven, dokud nejsem hotov. Nepíšu ani krví ani zeleným inkoustem, ale na počítači. To mi vyhovuje, můžu okamžitě mazat, přepisovat, brousit to. Chtěl bych být pokorný, dělat kvalitní věci, nekalkulovat, nelézt čtenáři do zadku, být to já a neuřvaný. Fotky? Za fotografa se moc nepovažuju, ale od doby, co jsme s Jirkou Trnkou založili NaPokraji, je ten koncept obrazu a textu jakousi nedílnou součástí tvorby. Fotky mne napadají k určitým textům samy, pokud je potkám, je již předem dané, s kterými básněmi půjdou do světa. Jsou pro mne důležité, ale obešel bych se bez nich, naopak ne.
BÁSEŇ INSPIROVANÁ KOCOUREM A SMRTÍ
Jdu s holým pyjem Olomoucí,
hledaje něhu, možná soucit
a v týle cítím, že se dívá,
ta, co jde za mnou odjakživa.
Točím se k ní a do rudnoucích
rtů jejích šeptám Milostivá,
i když se dneska zdáte živá,
stále jste jenom kolemjdoucí…
*
Co ti kromě tabáku pomáhá při psaní? Funguje u tebe jako „motor“, nebo i určitá inspirace, třeba hudba?
Tabák je dobrý, pro mne vedle kávy nejlepší ze stimulantů. Ono by ti asi mnoho lidí řeklo, že psaní básní je spojené s kafem a cigáry. A absintem. To je, podle mne, jenom přežitá knižní představa, stejně tak jako že básník je odraná krvácející stvůra na kraji společnosti. Znám osobně básníky, co mají i děti a sprchují se denně v teplé vodě. Ptáš se na hudbu. Jeden náš společný přítel tvrdí, že hudba je krajina na hranici ticha…a hranice je stezka, která nevede nikam. Pamatuji si dlouhé měsíce, kdy jsem fascinovaný Nickem Cavem lovil v nejtemnějších studních vražd z vášně, děr vykopaných v zemi a krásných holek, co do těch jam ve vědrech nosí svoje slzy. Cavea obdivuji i proto, že se nebojí pouštět do fatálních témat o Bohu a lásce. Láďa Heryán, kněz, který mne a moji ženu oddával, o něm dokonce tvrdí, že je prorokem své doby. On si prostě dovolí napsat:
„Nevěřím v boží zásahy
Ale vím, zlato, že ty ano
Avšak kdybych uvěřil, poklekl bych a požádal Ho
Aby nezasahoval, pokud jde o tebe
Aby se nedotkl ani vlasu na tvé hlavě
A zanechal tě takovou, jaká jsi
A pokud by měl pocit, že tě musí vést
Tak aby tě vedl do mé náruče
Do mé náruče, ó Bože..“
(Nick Cave – Into My Arms – překlad úryvku ze skladby)
A to je nepominutelně nádherné, to bych třeba chtěl umět napsat i pro svoji ženu. Z českých kapel již dlouho poslouchám Dg 307 a Psí Vojáky, jejichž sdělení textem ve mne rezonují také velmi silně. A mám rád Chopina, jenž nevypráví slovem, ale člověk mívá při poslechu malé závratě. Hudba, kterou poslouchám, ve mně vyvolává určité vášně, které se pak svým způsobem mohou promítnout do psaní.
Umí na tebe podobně jako slova v básních a v textech k hudbě zapůsobit i něco jiného? Mám na mysli nejen obrazy, sochy nebo architekturu, ale třeba i prostě přirozenou přírodu…
Příroda je otevřený dar samoty. Občas potřebuju prostor pouze pro sebe a nejraději ho trávím nikým neviděn, neslyšen a v místech, kde je malá šance vůbec kohokoli potkat. Tak odpočívám. Chodím klidně, vedu samomluvecký dialog, pokuřuju a je mi dobře. Většinou přemýšlím nad úplně banálními věcmi. A občas jdu ven fotit, takže pokud mne nějak příroda inspiruje, bude to tkvět v mačkání spouště. Líbí se mi její grafické prvky, linie horizontů, stužka řeky, křoví na podzim je jako lynorit, jen to najít. A mám rád podsoumračné lesní cesty, co zatáčejí za roh, protože po nich může cokoli přijít.
DO STRNIŠŤ
hmyz v očích
ve vlasech
místo plic křídla vran
krajinou
stanu se
do strnišť
pochován
projdeš mnou
zazpíváš
ve vlasech křídla vran
víc budeš
opilá
než kdy já
milován
*