Jednoduchý, dokonalý tvar oproštěný od všeho nepodstatného a rušivého, to jsou fotografie Eugena Wiškovského, třetího člena kolínského triumvirátu Funke – Sudek – Wiškovský.
„Dobrá fotografie je zrakové dobrodružství se zárukou skutečnosti – pro diváka“, píše roku 1940 v stati Tvar a motiv.
Ateliérem mu bylo nejbližší okolí a modely – předměty na dosah ruky. Pokud nedosáhl, translokátor nebýval běžnou výzbrojí fotografa, tak doma po bedlivém studiu strukturální charakteristiky záběru krajiny vybíral i třeba z centimetrové plošky hlavní tektonické složky pro tvarosloví budoucího obrazu, ty pak mnohonásobně zvětšoval. Je považován za krajináře, i když jsou to v mnoha případech už „krajiny jeho duše“, obrazy jeho vnitřních představ. „Fotografoval jsem ne proto, abych ukázal určitý objekt, nýbrž abych vyjádřil a divákovi sdělil z něho svůj dojem.“
Původní kubofuturistická tendence převádět fotografický obraz na geometrické prvky, jejichž vzájemné průniky jsou zdroji nové krásy a napětí mezi konstruktivisticky chápanou skutečností a jejím významově posunutým symbolem, je největší přínos Wiškovského hledání nových cest ve fotografii třicátých let.
Eugen Wiškovský (20.9. 1888 – 15.1. 1964)
Vystudoval filologii v Praze a Ženevě. Od roku 1912 byl profesorem na gymnáziu v Kolíně, kde byl jeho žákem Jaromír Funke, s nímž se přátelil. Zabýval se psychoanalýzou a překládal. Od roku 1930 byly jeho fotografie publikovány v knihách a časopisech. 1940-48 psal články do fotografických časopisů. S Jaromírem Funkem a Josefem Ehmem se podílel na vydávání časopisu Fotografický obzor. Fotografie Wiškovského, který patří k předním českým fotografům 30. let, jsou zaměřeny na tvar a estetiku fotografovaného předmětu (průmyslová architektura, krajina, geometrické detaily).
Zdroj: citace z knihy Cesty československé fotografie: Daniela Mrázková a z wikipedie