Považuje se za díl společné skládanky lidstva a rád by zanechal svou originální stopu ve fotografii. Úspěchem je pro něj ráno vstát a jít fotografovat. Úspěchem je každý den s dostatečnou dávkou životní energie. Úspěchem pro něj bude vydání knihy o větrných mlýnech v Čechách. Nejen o úspěchu dnes v DONAHA, upřímná a otevřená slova Karla Ševčíka.

 

Jak ses k fotografii dostal, jaké techniky umíš a jaké fotoaparáty používáš ? Není nad originální úvodní otázku.

Můj otec byl spíš technický typ a nadšenec do všech tehdy nesnadno dostupných udělátek a tak měl doma pár různých foťáků (Polaroid, Praktiku) i promítačku na diáky. Oba starší bratři sem tam něco fotili a jednomu zůstalo jako povolání starat se o prodej mimo jiné i foto techniky, takže vztah k fotkám se přirozeně vyvíjel už od dětství. Na druhou stranu jsem k tomu vůbec nebyl vedený a ani jsem nijak zvlášť nefotil, jen na nějakou tu dovolenou nebo výlet jsem měl malý kinofilmový olympus ‚mjůčko‘, takové to mýdlo. To byly moje začátky a pak už to pokračovalo tím, že jsem získal svou první digitální zrcadlovku a začal se zamýšlet nad tím, co s tak náročným a drahým strojem.

Jsem dítě digitální doby. Analog jsem poznal jen ten Olympus a vyvolávat fotky mě doma nikdo neučil. Přesto jsem se dal před asi pěti lety na jeden distanční kurz fotografie trvající tři roky, koncipovaný jako jednodenní nebo celo víkendová výuka jednou za měsíc. Tam jsem si osahal i veškeré analogové postupy, ale jen okrajově. Moc mi to nešlo a taky jsem se při tom i různě ulejval a některé věci nedělal. Vím, co je to kyanotypie, nebo mám velmi hrubý pojem o tom, co obnáší vyvolat film. Fotím tedy převážně digitálně. Občas vytáhnu na světlo mou oblíbenou Flexaretu, kterou jsem dostal dárkem od kamaráda z Českých Budějovic a svitky z ní si nechávám vyvolat a skenovat u známého v minilabu. A když se mi nechce nic tahat, tak fotím i mobilem. Párkrát jsem si zaexperimentoval i s Polaroidem, takže bych s trochou štěstí vypotil snímek i z tohoto přístroje.

 

Vzpomeneš si na první fotografii, kdy sis řekl, „Jé, tak to je opravdu paráda.“

Víš, když někdo trpí těžkou sebekritikou, myslíš, že má fotku, nad kterou by si řekl „paráda“? Zklamu, ale opravdu takovou nedokážu vybrat, na všech jsou chyby a kde zdánlivě nejsou chyby, tam stačí téměř nulový ohlas a pochyby se dostaví samy. Jistě, řídit se ohlasem je strašná malichernost, ale koho by to nenadchlo, když se lidem práce líbí.

 

[000136]

 

Věnuješ se vedle fotografování aktů i jiným žánrům?

Fotím často akty, protože mám rád ženy a krásu ženského těla, ale priorita v mé tvorbě to není. Spíše se k tomu vždy doberu tak, že je to pro mě jednodušší, než komplikovat stylizaci s oblečením. Primárně s každou modelkou začínám portréty a jen s několika málo jsem se dobral k aktovému focení. Jediné, čím viditelněji navyšuji počet aktových fotek ve svém portfoliu, jsou občasné návštěvy takto zaměřených workshopů. Zbytek jsou opravdu portréty, nebo chceš-li fotky v oblečení, protože u mě je to i s tím portrétováním složité, když nejčastěji fotím ‚nožičky a ručičky‘ a pak si diváci musí modelku sami poskládat z těch jednotlivých kousků.

Možná je důležité říct, že mám ve svém portfoliu i pár mužských modelů. I tohle focení mě hodně bavilo a nevyhýbám se tomu. Abych ale nezůstal u těch lidí, miluji od malička větrné mlýny a tahle záliba ve spojení s vášní sbírat přerostla do jakési tendence až katalogizovat větrné mlýny u nás, tak takové je druhé silné téma v mých fotkách. A pro úplný obrázek ti to zkomplikuji ještě víc, jelikož fotím rád i makro objektivem, čili různé detaily například plechovek nebo jiných věcí.

 

Dle mého měřítka poskytuješ rozhovory poměrně často, tvá prezentace v časopisech o fotografii je úspěšná. Přineslo ti to vedle gratulací od přátel a fanoušků a určité formy zadostiučinění, zpětné vazby i jiná pozitiva, negativa? Souvisí to s tvým fotografickým snem, přáním?

Já nevím jestli je to sen fotografický, ale chtěl bych být známý, uspět ve svém životě, něčím se prostě zapsat lidem do paměti, případně do historie. Proto se pořád někam cpu a taky proto jsem se motal kolem tvého projektu rozhovorů, ve víře že třeba zaujmu.  S tím se trochu pojí i to, že bych si rád jednou splnil výstavu v některé opravdové galerii, nikoliv jen po kavárnách, které navíc s uměním nemají téměř nic společného. Současně bych moc rád, až dokončím svou pouť po větrných mlýnech, vydal jejich fotky i knižně. Nebo jestli mi někdo řekne tohle ne, raději jiné téma z mé tvorby, tak se podřídím.

Chápu, žes vyzpovídala několik lidí, pro které tvoje otázky byly prvním rozhovorem vůbec. Přesto si ale dovolím nesouhlasit s výrokem, že dávám často rozhovory. Když si vezmu, že jsem seriózně začal fotit v roce 2009, za pět let jsem si nějak vyprofiloval styl a portfolio a zaujal první slečnu redaktorku. Následovalo zase klidné období a až v druhé půlce roku 2015 jsem si všiml projektu o invalidních fotografech a podařilo se mi stát se opět součástí. A teď jsi to ty do třetice všeho dobrého i zlého, jak se říká. Kromě toho o mě vznikly asi dva další texty, ale ty si buď autoři psali sami, nebo jsem je vypracoval bez otázek já sám.

Mluvíš o zadostiučinění a dalších pozitivech. Abych pravdu řekl, škrábu se tak trochu na hlavě, jak na tohle reagovat. Jak jsem už poznamenal, můj sen je mít úspěch, proto ty rozhovory, které mi přeci jen dávají naději, že moje snímky nejsou úplně k ničemu. Nemůžu ale ani říct, že se od toho momentu, kdy mám za sebou některý z těch rozvorů, něco změnilo. Ale může to samozřejmě vyplývat z toho, že si některé skutečnosti ani sám nepřiznám. Spousta věcí se podle mého mínění mění hrozně pozvolna a nebo naopak zůstávají ve svých starých kolejích.  Za kamarády, kteří mi moje úspěchy přejí, jsem neskutečně vděčný, protože lidskou podporu jsem hlavně dříve znal spíš jen ze strany rodičů a několika málo výjimek a je opravdu moc fajn, že se tohle mění.

 

_DSC0142_DSC2706-2-Edit

 

Karle, uvedu na pravou míru, já tě požádala o rozhovor mezi prvními, jen čas pro realizaci uzrál až dnes. A  zaujala mne tvá tvorba, ne jak ty říkáš „motání kolem projektu“.Vybírám si dle práce autora, ne dle toho, jak mi kdo nadbíhá.

 

Co ti fotografie dává a bere?

V pubertě jsem psával pravidelně veršíky, jsou to povětšinou jen vypsané pocity na kus papíru nebo do PC. Tenhle způsob ventilace mého duševna mi fotka nahradila natolik, že dneska veršuji jen občas. Odreagování, zábava, spojení s lidmi, které bych jinak nepotkal, protože máme rozdílné zájmy a životy. A přesto se to díky focení nějak spojí a prolne v jedno. Protože fotím převážně zdarma nebo takzvaně za flašku vína, tak to, co mi fotka určitě bere, jsou peníze, ale s tím se koníček samozřejmě bere a prožívá, jak to finanční situace umožňuje.

 

Pracuješ promyšleně, vše dopředu připravené, snad i rozkreslené? Jaké pocity máš při fotografování ?

Téma focení si promýšlím, pokud to lze, vždy předem, ale jen v podobě jakési kostry. Aby bylo jasno, co se bude fotit a co k tomu bude potřeba. Detaily už nechávám na intuici, vzájemné sehranosti a momentální náladě. Při samotném fotografování necítím nic. Všechno je tiché, klidné, uzavřené, nic a nikdo mě v momentě fotografování neruší, prostě opravdové vakuum bez myšlenek. Jenom se dívám hledáčkem a občas to zmáčknu, zkontroluji snímek. V drobných pauzách se vyrušit nechám nebo vykládám s modelkou a pak pokračuji v cvakání. Těžko říct, proč ale opravdu nemám žádný konkrétní silný dojem nebo pocit, když hledím skrz hledáček. Nicméně tím, jaký jsem, jsou prý zasažené i mé snímky, takže asi v tom mnou popsaném vakuu přeci jen nějaká ta energie proudí. Kdoví.

 

Kdybys věděl, že máš poslední snímek, co by na něm bylo? Tvá poslední fotografie v životě …

S tělesným postižením žiješ svůj život docela specificky. Pojem poslední den, poslední snímek, poslední šance? Takto já nic ve svém bytí nevnímám, žiju a dělám, na co mám energii a na co mám chuť. Jsou desítky dnů, kdy nedělám vůbec nic, ale jsou dny, kdy jsem aktivní jako každý jiný okolo. A ani nemám potřebu litovat svého lenošení, prostě to tělo a nebo duše potřebuje, tak to má a naštěstí to mé okolí zatím toleruje. I to, že mi za tu krátkou dobu, co se focením zaobírám, uteklo spoustu snímků, mě sice mrzí, ale enormně se tím trápit nehodlám. Takže k věci, můj poslední snímek bude ten, po kterém už žádný nový nenafotím. Nebude ničím netypický nebo zvláštní, nemám takovou tužbu udělat přelomové dílo na sklonku svého života nebo něco podobného.

 

Chtěl jsi s tím už někdy seknout?

Já bych řekl, že trpím tou takzvanou ‚foto depresí‘ celoročně. Pořád mi něco vadí, někdo mě trápí, nic se mi nedaří a tak podobně. Takový ten stav, že bych se na něco naštval a cíleně s focením sekl a pak se k tomu s úsměvem vrátil, ve své podstatě neznám, jen v duchu pravidelně reptám. Ovšem pes, který štěká, nekouše, takže zůstalo vždy jen u reptání. Naopak stavy, kdy jsem natolik na dně, že se mi nechce fotit a obvykle je tou dobou i tak hnusně venku, že ani nemá význam se o něco pokoušet a tak prostě dva tři měsíce nefotím, to mívám.

 

Kdo či co je tvou múzou, vzorem ?

_DSC1192Téhle otázky jsem se obával. Pamatovat si jména obecně je pro mě hrozné týrání mozku. Každopádně mým největším idolem české fotografie je Fráňa Drtikol a upřímně bych chtěl mít aspoň špetku jeho schopností. Ze světových autorů je těch vzorů víc, někteří nežijí, někteří jsou současní. Mám třeba rád fotky současné rakouské autorky Kuki Walsch nebo z jiného soudku Andyho Warhola, Richarda Avedona, Helmuta Newtona, a jiných. Neřekl bych, že Walsch je nějak enormně známá autorka, ale mě při tom mém focení poměrně brzy začala fascinovat abstrakce a obrazotvornost fotografie a rozmazané, rozpohybované či vícekrát exponované snímky této autorky. To je pro mě veliká inspirace.

 

Nechtěla jsem tě trápit, též mám problém pamatovat si jména, jen mám nutkavou potřebu se všech zpovídaných na to ptát.

 

Máš i  jiné koníčky? Pokud ano, prolínají se s fotografií či naopak?

Spíš než koníčky mám sběratelské vášně a některých těch věcí pak lze využít jako rekvizit (např. staré klíče) nebo na samostatné fotky (např. fotky hlavolamů, plechovek), takže se to skutečně potom prolíná s mým focením. Zkoušel jsem i fotografii doplňovat verši ale systematicky se tomu nevěnuji. Poezie mi zůstala jen prostředkem vyjádřit, co cítím. Když si slovy potřebuji ulevit, nepopisuji každodenní věci nebo nálady. Přemýšlel jsem, že bych vyzkoušel nafotit sérii ilustrací pod dojmem z jednotlivých textů jedné básnické sbírky mého oblíbeného Skácela, ale zůstalo jen u hezkého plánu.

 

Takže rád plánuješ a málokdy realizuješ?

Je pravda, že toho mám namyšleného hodně a když zlobí počasí, zdraví nebo nálada, tak se docela dost z toho neuskuteční nebo to dlouho odkládám. Takže asi ano, ale je dobré mít motivaci, nějaké nápady v záloze, kdyby náhodou.

 

Tvoříš jen pro sebe, své uspokojení? Nejevíš se mi jako ‚šuplíkový typ‘.

Tvořím proto, že je mi to terapií a snažím se to ukazovat vám všem, které moje fotky zaujaly. Šuplíky mám plné jiných sbírek.

 

Karle děkuji ti za rozhovor a přeji mnoho energie a úspěchů!

 

Karel Ševčík

autoportetPovažuji se jen za dílek ze skládanky lidstva, s chutí zapadnout na nějaké příhodné místo a tam být platnou částí celku. To, co dělám, je jen shoda náhod a několika málo příčin, které se v mém životě staly nebo se jedná o pouhé zlozvyky, prostě nic zvláštního.  Každý jsme na startu jen nahaté dítě a kam až doběhneme, je na nás. Já aktuálně běhám za modelkami a za světlem.

 

František Drtikol řekl:

„Chtěl bych si někdy fotografovat jen určité detaily – jen nos, jen oči, jen pěkný oblouk obočí, jen bok. Tato roztroušená zrnka jsou semeny, z nichž vyrůstají nejlepší práce. Doufám, že vyrostou.“

 

Více na facebookových stránkách a webu autora