Akumenitida (lat. Acumenitis) je další nemoc zachvacující fotografy. Zatímco pinholitida postihuje nejčastěji fotografy pokročilé, akumenitida se vyskytuje i u začátečníků a to v různých formách, které mají velmi podobný průběh, ale mění se míra projevů jejich příznaků.

Dva hlavní příznaky jsou jednak pocit pacienta, že fotografie musí být za každou cenu ostrá, dalším pak trvání na tomtéž i u fotografií, které vytvořil někdo jiný.

Podle samotných příznaků se forma nemoci určuje hůře, proto je pro definitivní diagnózu určující, jak silně se projevuje (samozřejmě může docházet k výjimkám). Míra projevů má tři základní stupně a to mitos (mírný), medium (střední) a magis (silný), mezi kterými postižení fotografové mohou v některých případech přecházet, ale není to příliš obvyklé. Při diagnostikování akumenitidy také často dochází při nedostatku zkušeností s touto chorobou k určení nemoci i u jedinců z rizikové skupiny, kteří postižení nejsou; jde o záměnu s precizností některých fotografů při jejich práci a s nadšením, se kterým se snaží radit méně zkušeným kolegům. Diagnózu však lze snadno ověřit vystavením vyšetřovaných pacientů pohledům na fotografie, které nejsou celoplošně ostré a přesto nepostrádají uměleckou hodnotu a následným pozorováním reakcí.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Nejrozšířenější formou nemoci je Acumenitis Universum, která postihuje široké spektrum fotografů a postižení vyžadují ostrost ve fotografiích všech žánrů. Dále pak samozřejmě existují formy, kdy se trvání na ostrosti zaměřuje téměř výhradně na konkrétní žánry a obvykle postihuje právě fotografy věnující se těmto daným žánrům, což ale kupodivu není pravidlem. Z těch jsou nejvýraznější Acumenitis Orarum (akumenitida krajinářská) a Acumenitis Effigiesum (akumenitida portrétní). Pokud nemocní vyžadují ostrost téměř jen u vlastních fotografií, rozlišíme to v názvu nemoci připojením slova Ipsum a pokud se domáhají ostrosti i ve fotografiích jiných autorů, používáme slovo Omnium. Existují i formy choroby postihující pouze malou část fotografů, jako například Acumenitis pinholicum (akumenitida dírkokomorová), při které postižení vyžadují vyšší ostrost i u fotografií pořízených dírkovou komorou. Různé formy nemoci se mohou u jednoho pacienta vyskytovat také souběžně.

Nemocní akumenitidou nejsou příliš nebezpeční svému okolí, snad jen mohou být mírně neodbytní se svou kritikou neostrosti a radami, jak se jí příště vyhnout. Drobné nebezpečí pro jejich blízké a domácí rozpočty se skrývá v tendenci utrácet přemrštěné sumy za drahé vybavení, které jim umožní dělat fotky ostřejší v domnění, že tím budou lepší nebo umělecky hodnotnější.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Léčba je možná, není ale jednoduchá. Je potřeba k ní přistupovat pomalu a postupně. Současná lékařská věda nezná medikamenty, které by byly proti akumenitidě účinné, lze ji ale léčit pomocí systematické terapie. Existuje mnoho různých postupů. Používá se například zabavování stativů, vstrkování větví do záběrů, nahrazování profesionálních objektivů tzv. kreativními objektivy (nejúčinnější bývají objektivy Lensbaby), třesení postiženým při fotografování, ale také navštěvování výstav ne zcela ostrých fotografií a mnoho dalších. Terapii je ovšem nutné pro každého pacienta určit zvlášť, obzvlášť, jde-li o souběžný výskyt různých forem a s přihlédnutím k míře projevů nemoci. Nedoporučuje se například u pacienta postiženého Acumenitis Universum Omnium v souběžném výskytu s Acumenitis Pinholicum při míře projevů ve stupni magis postup, kdy se nemocný vystaví dlouhodobé přítomnosti fotografa postiženého pinholitidou.

Většina fotografů se s touto nemocí během své tvůrčí dráhy setká a velká část z nich se i nakazí. Pokud se nedostanou do stupně magis, může dojít i k postupnému samovolnému vyléčení. Naprostou imunitu proti akumenitidě mají ale pouze fotografové postižení pinholitidou. Nakazit se touto nemocí jen kvůli léčbě akumenitidy se ale nedoporučuje.