„Poznávej svět, cestuj, dokumentuj. Čím víc lidí budeš na světě a v jednotlivých zemích znát, tím víc se naučíš lidskosti a toleranci. Pokud budeš mít všude přátele nebo známé, nebudeš schopen proti té zemi cítit nenávist, nevstoupíš s tou zemí do války.“
Znělo mi tenkrát v uších. A zní i dnes o to víc, podívám-li se, jak jsou nálady ve společnosti podobné tomu, kdy mi prarodiče líčili situaci před druhou světovou válkou.
Do života jsem od nich dostal fotoaparát Welta Weltax. To bylo někdy kolem sedmého roku života.
Od té doby uplynulo pár let. V životě jsem měl to štěstí, že jsem procestoval a zdokumentoval kus světa. Díky svým zájmům i práci – dvě oblasti, které se v mém životě velmi překrývají – jsem poznal přátele napříč Evropou, Středním Východem, Asií, Japonskem, Austrálií & Novým Zélandem a Amerikou.
To se mnou udělalo několik věcí. Otázku ‚národnost?‘ nechávám v úředních dotaznících prázdnou. Napadá mne národnost ‚člověk‘ nebo ‚pozemšťan‘. S lidským konstruktem národnosti a s postojem hájení národních zájmů ve stylu „my češi, oni přistěhovalci“ neumím pracovat. Nic mi neříká. Přijde mi přízemní a hloupý. Vnímám, že v každém koutě naší zeměkoule žijí především lidé. Lidé hodní i zlí, chytří i hloupí. Procentuálně jsou zastoupeni v poměrech podobných jakémukoliv státu.
Jak s dnešním podnělníkem souvisí fotografie a AFUK?
Pro stavění umělých hranic, omezení, nenávist a zlobu u nás není místo. Jsme otevření novému a neznámému, jsme zvídaví a chceme poznávat. Pokud jste takoví i vy, jste u nás vždy vítaní.
–
Foto a text: Leoš Stehlík