Každý fotograf, i když je někdy těžké si to přiznat, zcela automaticky promítá do své tvorby osobní život a tedy zkušenosti dobré, či zlé, které v jeho průběhu nashromáždil. A zdá se mi, že jedna z životních etap člověka je ta vůbec nejdůležitější, totiž dětství, ve kterém, jak jest všeobecně známo, se pokládají základy duševního života každého jedince.

Je to období „čistého listu“ a okolí, které obklopuje takového malého človíčka, pak zásadně rozhodne o tom, co bude na jeho „listu“ duše napsáno. V tomto krátkém životním období se často rozhodne o celém zbytku života, zde začínají první životní úspěchy, stejně jako i fatální životní prohry. A proto je velmi důležité tomuto období věnovat daleko větší pozornost, než jak je tomu nyní běžné.
Tady bych chtěl jaksi v „kostce“ a tudíž ve stručnosti, se s vámi podělit o svůj životní příběh, který myslím osvětlí důvod, proč jsem začal psát fejeton na toto téma. Zároveň mne lze z tohoto vyprávění, které bude následovat, trochu lépe poznat .

K fotografii jsem se dostal po přečtení jednoho článku v časopise „ábíčko“, kde se psalo o fotografování světelných kruhů pomocí kyvadla. Snímky mne tak nadchly, že jsem se pustil v koupelně do prvních pokusů. Bylo tehdy krásné léto, snad rok 85, nebo 86, nevím, ve vzduchu prázdninová pohoda… Nebyl jsem příliš pečlivý čtenář v té době, takže jsem velkoryse přehlédl důležitou informaci, že k vývojce je po té nutný i „jakýsi“ ustalovač. Ochranné světlo do temné komory jsem „šalamounsky“ vyřešil tak, že jsem 60 W (!) žárovku natřel červenou temperou…což způsobilo, že jsem velice rychle musel koupelnu opustit pro kašel způsobující kouř spálené tempery.

Inu, neveselé začátky Sokolíkovi…

Ale co na tom, i když mi ze začátku vycházely jen samé patlaniny (a to je ještě velmi slušně řečeno), nadšení z objevování a – proč to zde přímo neříci – i z nové hry, způsobilo, že jsem překonával první překážky a na fotkách už bylo časem i poznat, co na nich je. A to považte, že jsem dělal jen fotogramy, neb zvětšovák jsem ještě nevlastnil. V té době jsem měl tři výborné kamarády, se kterými mne pojilo opravdu výjimečně silné přátelství. Ještě dnes vzpomínám se silnou nostalgií na nekonečné hovory s nimi o vesmíru, záhadách, o hledání víry a to vše při dlouhých procházkách po Karlových Varech. Pamatuji si, že když jsem jim ukazoval své první hrůzo-pokusy, místo odporu, který jsem po právu očekával, mne překvapilo jejich nadšení a byl jsem zaplaven spoustou otázek, ve kterých se chtěli dozvědět více.

Když si na to dnes vzpomenu, vůbec to nedovedu pochopit…
Vtip je totiž možná v tom, že jak kluci, tak i já, jsme byli ještě děti a ty se umí upřímně radovat i z těch nejmenších maličkostí, což už dospělí nedovedou.

Když jsem si osvojil po krátkém čase díky několika knihám z knihovny i trochu toho fotografického řemesla a táta si pro mne z podniku půjčil zvětšovák Magnifax 1, začalo mé snad nejkrásnější fotografické období. Procházel jsem se městem s Ljubitělem a fotografoval jsem bez jakýchkoliv zábran a předsudků, s v pravdě čistou dětskou myslí vše, co mne jen trochu zaujalo : dopravní značka, kus plotu, nápisy na zdech…vše bylo nové a vzrušující, ulice se změnila na jinou planetu, kterou bylo nutné zevrubně prozkoumat . Všude byly náhle úžasné objevy, ať to byly ladně popadané listy na kapotě auta, zmuchlaný kousek papíru na chodníku, na kterém byl namalován panáček, pukliny v asfaltu, nebo třeba zapomenutý míč . Velmi jsem si považoval, když se mi podařilo vyfotografovat venkovskou kočku, nebo psa. Věděl jsem, že těmito snímky udělám kamarádům vždy radost – a v tom bylo pro mne vše : radost pro mé kamarády a dobrodružná hra s fotoaparátem. Nic jiného jsem nevyžadoval a v tomto stavu jsem byl dokonale šťastný.

Jenže postupem času jsme se s klukama začali náhle měnit. Přicházela puberta a s ní i veliké duševní změny. Zčista náhle se začalo rozlišovat co JE trapné a co NENÍ trapné, což je typicky groteskní průpovídka všech puberťáku, kteří mají náhlou potřebu se brát „smrtelně vážně“, smést ze sebe všechny zbytky dětství a honem rychle se stát dospělými, což je chyba, kterou pak všichni po letech trpce litují.

Začala i má proměna ve fotografování, přišla touha vyniknout, být vážený ve své tvorbě, dělat „interesantní díla“. V hlavě jsem začal mít úplný vír různých kompozičních pouček, tisíců rad z různých odborných knih a časopisů. Křečovitě jsem se snažil „nacpat“ umělecký prožitek do svých snímků, ale stačilo ty mé škváry porovnat se snímky opravdových fotografických mistrů a bolestivě jsem musel pochopit, že tady žádná zkratka neexistuje, žádný „happy-end“ ve dvou hodinách, jako ve filmech v televizi a že mne čeká tvrdá práce nejméně dalších patnáct let, než se něčemu v tomto směru naučím.

Sny mé i mých kamarádů z dětství začali jeden za druhým umírat. Přišla tzv. „realita všedních dnů“ a s nimi zcela obyčejné a naprosto neromantické starosti. Týden, za týdnem, měsíc za měsícem. Míjely a z nás se staly ti dospělý, kterým jsme jako děti tak bláhově záviděli. A co bylo nyní platné, že nám život otevřel oči..čas už vrátit nelze a i zkušenosti, které jsme mezitím získali, by nám už nedovolily mít tak čistou, dětskou mysl. Jak se také říká – nevědomost hříchu nečiní…
Já i moji kamarádi jsme nebyli ničím výjimeční, prostě žádní krasavci, co ještě k tomu „smrděli korunou“. Bylo nám něco přes dvacet let a už tehdy jsme se cítili jako „mladí důchodci“, lidmi, se kterými se už nepočítá a jejichž jedinou perspektivou je to nějak „doklepat do důchodu“. Maximálně, když budeme mít štěstí, tak snad narazíme na nějakou hodnou ženu, dál už jsme se ani neodvážili snít. Ke všemu jsem pak ještě chytl někde – nějak boreliózu druhého stupně a „bylo vymalováno“ úplně.

Když jsme se pak někdy s klukama sešli, bylo nám tak psychicky hrozně, že jsme se pokaždé opili, protože se hovor vždy stočil na téma šťastné dětství versus děsivá dospělost a vždy jsme měli potřebu „to spláchnout“…Začali jsme nebezpečně často chodit „na pivo“ a staří štamgasti v hospodách měli asi při pohledu na nás radost, že budou mít své následovníky, další zkrachovalce, kteří přišli o iluze a které vlastně nikdo zvlášť nepotřebuje… Zdálo se, že z toho není úniku.
Pamatuji si však na jeden večer v zahradní hospodě, který byl pro mne bodem zlomu. Seděli jsme tehdy s kamarádem za stolem, každý z nás měl v sobě šest dvanáctek a mlčeli jsme. Rozhlížel jsem se kalným zrakem po temném okolí. Zbyli jsme už skoro sami, bylo ticho a nad námi svítila slabá žárovka. Zase jeden večer utopený v nicotu a prázdno. Cítil jsem, jak jsem ve vnitř prázdný, nikam už nepostupuji, v nic nevěřím, stal se ze mne dokonalý pan Nikdo. Úplně jsem se nenáviděl… Náhle jsem zahlédl létat nad stolem nějakého broučka, pozoroval jsem, jak usilovně mává svými malinkatými křidélky a ze všech sil se snažil doletět ke SVĚTLU, k obyčejné žárovce. Nevzdával se a zkoušel to znovu a znovu . V té chvíli jsem si uvědomil, že ten malinký tvor mne daleko překonává v tom, jak zachází se svým životem. Celé mne to náhle tak dojalo, že jsem si musel rychle rukou zakrýt oči, aby můj kamarád neviděl mé slzy. Ale tohle vše mnou silně zatřáslo. Přestal jsem chodit po hospodách a vrátil se znovu na začátek, tam, kde mi bylo jako klukovi nejlíp – do knihoven. Pomalu, v klidu, jsem v knihách nacházel znovu svou rovnováhu . Začal jsem znovu hledat cestu ke SVĚTLU a i když jsem často mnohokrát znovu prohrával, tentokrát jsem to už nevzdával a jako ten brouček ze zahradní hospůdky jsem to zkoušel znovu a znovu. Za vše, co jsem dnes dokázal, mohu vlastně vděčit tomu malému tvoru…

Když mám dnes sám dvě děti, můžu díky nim zahlédnout na pár okamžiků i svoje vlastní, ztracené dětství a snažím se, aby si ho mohli užít až po okraj, protože dnes vím, jak jim to bude jednou svítit na cestu životem dospělých. Všechno se v nich zase opakuje : když jim ukážu fotografii kočky, nebo pejska, rozzáří se jim oči nadšením a já zase cítím v sobě, kdesi hodně hluboko, pocit radosti . Někdy mám pocit, že právě těmito snímky jsem se dotkl toho „pravého umění“, ale tuhle otázku nechávám klidně plout dál, prostě už nemám potřebu si na to odpovídat.

A zde ještě, doslova pro výstrahu, uvedu ještě jeden můj příběh.
V roce 1997 jsem si listoval v devátém čísle časopisu „Fotografie magazín“. Na stránce 48, v tzv. „Fotoklubu“ rozdával svá moudra tehdy žijící prof. Šmok muž naplněný až po okraj fotografickou teorií. Čtenáři s důvěrou svěřovali tomuto pánovi své snímky k posouzení, aby dostali nový stimul k další práci, popřípadě, aby odstranili ze své tvorby začátečnické chyby.

Tehdy patnáctiletá dívenka Marie Kolářová poslala panu profesorovi, vznášejícího se v závratných výšinách „kumštu“, patnáct, jak on nazval, minilabových kreací. A dál už budu „herr professora“ citovat v podstatných částech : „ Marie K. pravděpodobně ještě nikdy nebyla na výstavě ani neviděla fotografický časopis, takže fotografuje především kočičky a pejsky(…)pejska s papučemi otiskneme pro výstrahu. Milá Marie, nezbývá než se učit a alespoň někdy se podívat na výstavu nebo vůbec na nějakou fotografickou literaturu.“

Diplomované, puritánské hlupství, z kompozičně a výtvarně čistého světa dospělých, kontra čistý a svobodný svět dětské radosti… Ve své fantazii jsem si představil, jak „herr professor“ Šmok arogantně zkřivil v pohrdání své koutky úst, když spatřil snímky „obyčejných“ zvířat v „obyčejném“, kompozičně špinavém světě a nemohl pochopit tu drzost, že se mu někdo opovážil předložit „takovej sajrajt“.

Profesor Šmok pro mne patří k té mnoho početné grupě jalových teoretických pindalů, kteří sedíc po kavárnách, řeší ve svých kritikách okolní svět. Zahaleni v cigaretovém dýmu, sípavým hlasem poslintávají díla druhých, samy nejsouc něco kloudného a hlavně radost přinášejícího stvořit. Jsou vždy hluboce povzneseni nad všechny dětinskosti a velmi si zakládají na tom, aby byla plně respektovaná jejich vážnost ve společnosti.

Mezi tím se, jak to tak u nás bývá, stal „herr professor“ posmrtně legendou. V televizi jsme mohli shlédnout „dojemný“ dokument o životě tohoto fotografického „velikána“, v němž, mimo jiné, vyprávěla první žena, která se objevila ve třídě pana profesora, vedle samých mužů, s hrdým pohnutím v hlase, jak hulvátsky ji tehdy gentleman Šmok přijal – to vše plně v souladu s dnešním společenským požadavkem s potěšením kvitovat, když se nám nějaká „celebrita“ vykálí na hlavu a to pak veřejně považovat za silný, duchaplný zážitek.

Miliony tun teoretických plků zaplavují dnes a denně tento svět. Jejich životnost je však jepičí, jak náhle vznikly, tak náhle a beze stopy opět mizí.

Svět dětí je ale věčný, patří k hlubokým zákonitostem tohoto světa. Je plný her, veliké fantazie a proti světu dospělých i velké svobody. Jestli chceme změnit, alespoň trochu, dnešní svět, musíme začít u dětí, protože sami, přiznejme si to upřímně, jsme často již příliš v mnoha směrech duševně deformováni. Jsou nadějí a „solí světa“. Dokud bude ještě mezi námi slyšet dětský smích a budou zářit jejich oči radostí, má lidstvo stále v co doufat.