Donaha s fotografkou a výtvarnicí Martinou Chmelovou, která v temnotě spatřuje světlo.

Mám štěstí potkávat kreativní lidi plné pozitivní energie, které spojuje velký talent, píle a především pokora. Mezi tento vzácný druh jistě zapadá můj dnešní host – fotografka, malířka a výtvarnice Martina Chmelová. Tato báječná žena je nejen krásná a kreativní, ale i inspirativní pro ostatní. Mně osobně přenedávnem otevřela dveře se štítkem grafika a dnes nám otevírá dveře k sobě samé, její intimní zpověď, jak to má s uměním, čeká a stojí za přečtení. Třeba zde najdete i potřebný impulz pro vás samotné.

*

Jak se malířka dostane k fotografii, je to pozvolný přechod, odbočka, obohacení tvého portfólia?

Nejblíže je výraz odbočka a vliv přítele surrealisty, překladatele Bruno Solaříka, který dokázal pojmenovat a definovat mé myšlenky a za to jsem mu vděčná. Než rozšíření záběru je to spíše studie a životní cesta. Ráda znázorňuji ve svých černobílých fotografiích, dle mnoha diváků, temnotu. Mohu s tím souhlasit, ale nevidím to negativně, já v temnotě spatřuji světlo, které mne kamsi posouvá … Je uvnitř mne samotné a to je přece pozitivní, stejně jako odnaučit se kouřit cigarety … prostě osvobodit se od závislosti a být sama se sebou spokojená. Někdy je to boj, ale krásný.

????????????????????????????????????

Máš svou oblíbenou  výtvarnou techniku ? Je pro tebe technika samotná inspirací pro tvorbu či to neřešíš a pracuješ intuitivně dle momentálního oslovení něčím, někým?

Techniky jsou mi blízké často i takové, které se nedají lehce zařadit. Často se spontáně rozhodnu, nechám rozvinout intuici….například takové maličkosti jako stín na sochařském díle a má fantazie začne pracovat. Spíše než novodobé moderní umění mě oslovují stále staří mistři. Ti, co si dokázali hrát se světlem, ať už v obraze či ve fotografii. Baví mne experiment, tedy lépe řečeno objevování odrážení světla v ateliéru. Exteriér mi nepřináší tolik potřebného klidu. Baví mne studovat  denní světlo, které mi celý rok prochází malým okénkem do mého sklepního fotografického ateliéru. Využívám energii, která jde ke mně z vesmíru. V hlavě mám nápady, které směřují k jakémusi symbolismu vyjádření ‚Já a vesmír‘.

Momentálně používám pigment, který namáčím a roztírám pastel. Nejmilejší je mi akvarel a tuš. Dívám se s radostí, jak se černá tuš rozpíjí po bílém papíře … Před konkrétní kresbu stavím malbu – abstrakci, skvrny, struktury. Grafika je mou další láskou – suchá jehla, akvatinta. Ráda objevuji nové postupy a kombinaci  různých technik. Inspiruje mne také kaligrafie, kterou mistrovsky ovládá pražský malíř a mystik Bob Hochman, se kterým spolupracuji při focení autoportrétů. Nejde mi o to vyfotit to, co je na těle, ale zajímá mne to jako rituál, proces vzniku. Soustředím se na energii mezi objektem a malířem. Poté je malba na těle jako symbióza a dá se dále čarovat se světlem, hudbou a vnitřní energií … je to hra.V poslední době mi učaroval divadelní scénograf František Troster.

mch2

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vím, že vedle digitálu ovládáš i analogovou fotku, která tě dostala k historickým fotografickým technikám. Malinko nám popiš, jak jsi se k ní dostala.

Analogové fotografii se věnuji zřídka, o to více ráda.  A před nedávnem jsem začala vytvářet své vlastní fotografie. Používám digitální negativ a pracuji tak s kontaktem na barytový papír klasickou cestou. Jako první tak zvanou historickou techniku jsem začala dělat bromoleje. Mým učitelem a zasvětitelem je fotograf Karel Koutský, velmi šikovný, trpělivý a spolehlivý fotograf, mohu doporučit jako skvělého učitele klasické a historické fotografie. Je to odborník s otevřeným srdcem.

 

Nahota těla není u tvých fotografií na prvním místě … máš v portrétech erotiku tajemnou, uschovanou na první pohled … ale je tam … cíleně ji v ženách hledáš, či ti ji sami odhalují? Jak se k tomu propracuješ?

Pokaždé je to jiné, záleží s kým a kde a jak často tu konkrétní osůbku fotím.Technika by jistě zvídavé čtenáře zajímala, ale neprozradím, svícení si tajím … Velmi mi pomáhá při hledání toho tajemného i třeba erotického uvnitř každé ženy náhodná setkání. Je to určitý druh adrenalinu, prostě dobrodružství. Jako příklad mohu uvést … před vánoci jsem potkala ženu z Argentiny. Oko dalo oko a čin se stal činem – fotografickou seancí.  Vznikly velice spontánní éterické sexy snímky, přesto s minimální nahotou. Mám raději řeč duše, nejen těla!

 

Položím mou obvyklou oblíbenou otázku, kdo či co je ti múzou?

Inpirací, múzou, prostě hybatelem mého tvoření je světlo, stín, nálada, vnitřní  energie, podstata vesmíru, bytí, vize, výtvarné prvky opakujících se tvarů a linií, symbolismus. Mými oblíbenci jsou František Drtikol, Josef Sudek, Felicien Rops, Picasso, Albín Brunovský, Frida Kahlo, Android  Jones, Mikalojus Čiurlionis Konstatinas a mnoho dalších.

 

mch3

Ve tvém portfoliu převažují drtivě ženy, muži se ti nezdají jako dobrý „objekt“ před objektiv?

Vnáším svou podstatu ženy do fotografie a to se těžko do mužů přenáší. Muže ale ráda vyfotím, když mne něčím zaujme a přiznám se, spíše cizince nebo někoho, kdo přiveze z dálek novou energii. Jazyková bariéra nehrozí, zde doslova vládne řeč těla.

 

Poměrně často vystavuješ své fotografie, lidé po tobě žádají portréty … pro někoho je to synonymum úspěchu … Co je pro tebe úspěch?

Nedívám se momentálně na úspěch, spíše se obracím na sebe, aby mne to, co tvořím, bavilo. Stále hledám svou životní cestu a její součástí je potkávat se ze zajímavými lidmi z celého světa, které mohu zachytit skrz objektiv fotoaparátu v momentě, kdy se naše cesty protnou. Co bude dál, se ukáže.

 

Martino děkuji za rozhovor a přeji ti ať vše,co tě baví,děláš i nadále!

*

Martina Chmelová – Fotografka, malířka, výtvarnice

????????????????????????????????????

Narodila se v Praze 1976. U akademického sochaře Jiřího Jandy krátce studovala malbu a kresbu. Poté odjela se svým přítelem, malířem, cestovatelem-dobrodruhem, spisovatelem Petrem na vysočinu malovat. Seznámila se s ním v Praze krátce po jeho příjezdu z Holandska. V rámci svého atelieru na Vysočině vytvářeli obrazy a nástěnné malby, aby ušetřili na cestu do Holandska.Vytvořila zde vlastní speciální techniku – coucheage -vrstvení lepidla, akrylových barev a olejových barev.

V Amsterdamu se nejvíce přátelila s malířem /expresionistou/ Rudi Koeglerem. Učil na Casimir lyceu v Amstelveen a na vysokých školách v Zwolle. Spolu s ním a přítelem Petrem se podílela na skupinové prezentaci obrazů  fotografií a básní Highway Artmix. Základem projektu bylo naprosto náhodné spojování děl i autorů z řady zemí Evropy i Asie, sjednocených pouze vzájemným setkáváním (včetně setkávání na ulici) bez ohledu na národnost, přesvědčení a tvůrčí techniku. Později se svým Holandským Stichtingem vydala monografii Rudimu Koeglerovi. Střídavě pak žije v Praze a rozvíjí zde fotografické téma Umění překladu. Základem projektu je intuitivní spojování samostatně pořízených fotografií do diptychů, v nichž jsou zdánlivě nesounáležité reálie – kámen, strom, socha, člověk, spontánně vpojovány do pozic ,, dvojčat „. Všechno s něčím souvisí – ale dvojčata jsou vždycky jen dvě. A v celém matematicky přesném vesmíru je rodí zrovna matematicky přesná náhoda.

V minulosti zpívala v divadle, což ovlivnilo i její fotografickou tvorbu, neboť se zde od základů naučila správnému nasvícení postav.

Nyní fotí portréty a akty žen především ze zahraničí, které náhodně naladí na svou notu v jedné z krásných Malostranských kaváren, kde si nyní přivydělává. Seznámení samozřejmě vznikají náhodně.

*

facebookové stránky autorky

www.martinachmel.cz

Rozhovor připravila Katy Bukolská