Fotografie už s námi jde světem bezmála po dvě staletí a jen díky ní známe podobu věcí, událostí i osob, jejichž čas byl již dávno odešel. Fotografie byla marnou touhou člověka již dávno před svým vznikem – kolik bystrých duchů snilo o věrném a nezkresleném zachycení vezdejšího světa již celá staletí před Niépcem, Talbotem a Daguerrem!

Ačkoli fotografie byla ve svých začátcích oborem, který vyžadoval množství složitých dovedností a znalostí a byla tak velmi vzdálena tomu, jak ji známe dnes, již od samého počátku si ji nadšeně osvojovali amatéři a nadšenci všemožných zájmů a profesí; malíři, etnografové, učitelé, astronomové, spisovatelé, cestovatelé… Dávno jsou ty průkopnické časy pryč, dělí je od nás dlouhá desetiletí a miliony fotografií; přesto však dodnes vděčíme oněm průkopníkům za mnohé.

Již v polovině devatenáctého století se objevili prozíraví fotografové, kteří tiše, svědomitě a svými současníky dokonale nepochopeni zachycovali věci, místa a děje, kolem kterých ostatní jen procházeli, majíce za to, že ona místa a ony děje budou zde na věky. Jen několik let či měsíců mělo dát zapravdu těm domnělým pomýlencům, kteří tušili, že v novém světě nemá stará veteš místo. Ta veteš zmizela a od té doby se veteší – dávno nepotřebnou mrtvolou – staly i někdejší novoty, které onu veteš kdysi s ovacemi nahrazovaly.

Kde však jsou oni Fridrichové, Eckertové, Seidelové, Šechtlové a Dvořákové dneška? Každý dnes fotografuje: digitálně, mobilem, iPadem, kompakty, zrcadlovkami. V těch hromadách obrázků však něco hledej! Miliardy dat, čísel, přeplněné harddisky, všemi škvírami přetékající bezedné podpalubí internetu! Co však je pomíjivějšího, než nejmodernější zvyklosti! Kdo dnes dovede přehrát audiokazetu či starou desku, ačkoli obojího má kdekdo plný sklep? Informace kdysi snadno dostupné jsou dnes dostupné jen málokomu a nikdo by ani nespočítal, je-li vůbec v lidských silách neustále všechny informace přepisovat na nejmodernější média, neustále před sebou hrnout obrovskou lavinu dat, slov, tónů, fotografií.


Co nám zbylo ze starých časů? Klínopisy, pyramidy, mramor, pergamen, inkoust – a fotografie. Klasické, zdlouhavě a postaru dělané fotografie. Jsou s námi už bezmála dvě staletí a věrně a poctivě zobrazují náš svět, jeho změny a poryvy jeho časů a nečasů, proměny našeho lidství i jeho selhání, krásy a hrůzy lidského srdce. Světlo i stín v nás samých i okolo nás.

Výzva ke kolegům

A má-li to vůbec být, milí kolegové a stříbromilní souvěrci, bude to zas jen na nás. Chodí kolem nás ten milión a jeden digitální odrodilec, avšak co my postrádáme na okamžitosti a universálnosti, to nám přebývá na tradici a kontinuitě. Náš negativ je jednou provždy každému srozumitelný obrázek, k jehož pochopení netřeba žádného zvláštního zařízení. Stačí suchá a čistá krabice a za další dvě staletí zas někdo může objevit poklad.

I dnes žijeme ve světě, v němž nepovšimnuto přežívá ještě leccos ze světů minulých: drobné i velké věci, stavby, stromy, lidé. Nikdo je nefotografuje tím starým, osvědčeným a dlouhodobě trvanlivým způsobem. Dokonce i všelijaké letopisecké místní archivy se dnes ve velkém a s pýchou digitalisují, a ačkoli jsou plné starých fotografií, pohlednic a dokumentů, veškeré nové přírůstky se pořizují zpravidla už výlučně digitální cestou. Kolik lidí si uvědomuje, že obzvláště tam, kde by nám mělo záležet na zaznamenání našeho vezdejšího světa pro budoucí pokolení, bychom měli dávat přednost takovým postupům, které vynikají ověřenou a stálou kvalitou, a které lze přímo srovnávat se záznamy pořízenými totožnou technologií v rozpětí mnoha desítek let?

Rukopisné dokumenty pořízené inkoustem či tužkou na kvalitním papíře si své vlastnosti uchovají prokazatelně po celá staletí, zatímco moderní počítačové tisky blednou a mizejí před očima v nesrovnatelně kratších časech. A přitom kolik jen máme znalostí o minulosti, jež jsme vyčetli jen z korespondence a listinných dokumentů? Kdo si dnes dopisuje a po kom z dnešních velikánů zbude listinná pozůstalost? A nežijí dnes významní spisovatelé, geniální skladatelé či vědci?

Se záznamy obrazovými má se to pak venkoncem stejně: staré fotografie nám ukazují podobu našich měst, městeček a vesnic, podobu jejich obyvatel, jejich obyčejů, řemesel a rituálů dlouho do minulosti. Co zbude z naší současnosti?

Vyzývám proto všechny kolegy, kteří jsou si tohoto obrovského dluhu vědomi, aby se zapojili do sice neformální, ale velmi důležité, sice bezplatné, avšak velikým bohatstvím oplývající činnosti, aby se znovu stali oněmi dávnými průkopníky a vzdor nepochopení a snad i výsměchu svého okolí započali s velkým úkolem a věrně zobrazili náš svět.

Celý ten veliký úkol pojmenoval jsem Zde domov můj a naší snahou staniž se, abychom přispěli svou trochou do rozsáhlého obrazu naší současnosti a tento její obraz abychom uchovali našim potomkům; ať už jejich svět bude jakýkoli a jakákoli ať budou měřítka, jimiž budou hodnotit své dědy a pradědy – nás.

Požadavky na kolegy

Požadavků na ty, kdož se chtějí na projektu Zde domov můj podílet, je nemnoho, zato jsou to však požadavky nutné, podmínky sine qua non.

Předně je nezbytné, aby každý znal svůj kraj s obzvláštním důrazem na své nejbližší okolí: svou obec, její obyvatele a historii a její bezprostřední okolí. Chceme totiž přednostně dokumentovat právě to, co známe nejlépe a teprve až to dokážeme, rozšířit svůj záběr o kus dále – obzvláště tehdy, není-li v našem okolí další spolupracovník, jehož „okrsek“ by přirozeně navazoval na ten náš. Musíme bohužel spíše předpokládat, že nás bude nemnoho.

Další podmínkou je pochopitelně přirozený zájem o historii, společnost, architekturu, kulturu a krajinu. Nelze ovšem předpokládat, že člověk těmito zájmy zcela nepostižený by vůbec o naši věc mohl mít vážný zájem. Krom toho by spolupracovník na projektu „Zde domov můj“ měl být spolehlivý a vytrvalý, přátelský a především nadšený a nadaný pevnou vůlí.

A konečně je zde hledisko technické: každý zájemce by měl mít dostatečné zkušenosti s klasickou fotografií, měl by umět zvládnout celý černobílý proces alespoň na spolehlivé základní technické úrovni: kvalitní negativ a kvalitní zvětšeniny. Zároveň by bylo velmi žádoucí mít zkušenost a vybavení pro práci nejméně se středním formátem, v ideálním případě pak s formáty většími. Pro fotografie celkových pohledů na obce, architektury atp. by měl být základem alespoň formát 6x6cm, lépe však 6×9, 9×12 či 4×5“.

Je třeba si uvědomit, že před námi stojí řada dosti rozličných zadání ( fotografie krajiny, architektury, městských zátiší, živých výjevů či portrétů), která vyžadují dosti odlišné prostředky technické, výrazové i formální; na všechny bychom měli být připraveni a se všemi mít alespoň nějakou zkušenost. Nelze pochopitelně předpokládat, že v každé vsi najdeme Sudka, Adamse, Štreita, Karsche a Reicha v jedné osobě, rozhodně ale stojíme před mnoha nečekanými žánrovými a technickými úskalími.

A nyní konečně k programu, tedy k samým tématům našich budoucích fotografií. Tento soupis jistě nebude kompletní, ale měl by tvořit kostru celého našeho společného díla.

Program, tematické okruhy

  • celkové pohledy na vlastní obec- v ideálním případě z týchž míst, z nichž byly tytéž pohledy pořízeny na zachovalých starých fotografiích či pohlednicích (najít u sběratelů, místních letopsiců, v archivech apod.)
  • jakékoli podobné srovnání týchž míst na starých fotografiích a dnes
  • historické budovy – zde nemáme na mysli uznávané kulturní památky, jako jsou kostely, zámky, hrady aj, jež jsou většinou pečlivě udržované a jejich hodnotu si většina společnosti uvědomuje. (To se pochopitelně netýká místních kostelů či zámků, jsou-li v žalostném stavu a jejich budoucnost je krajně nejistá. U takových objektů je naopak dokumentace navýsost žádoucí.) Našimi objekty by se však v každém případě měly stát většinou lidí přehlížené historické budovy menšího významu, jsou-li na nich zachovány jejich původní rysy. Příkladem jsou především veškeré, mnohdy dávno vysloužilé, industriální stavby, nádražní budovy, školy, fary, historické budovy statků, zajímavých stodol, zbytků lidové architektury apod. Čím větší ruina bez pozdějších zásahů, tím důležitější bude ji vyfotografovat. Obzvláště, je-li ruina vlastněna podivným, neznámým, či naopak nechvalně proslulým majitelem (to se asi v největší míře týká historických jader větších měst). Mnohde najdeme zachovalé funkcionalistické vily (tedy nejen baroko), kubistické fasády, secesní portály, atd. Řadu z oněch detailů míjíme a míjíme, až jednoho dne znenáhla nadobro zmizí pod moderním nátěrem, ohyzdnou přestavbou, reklamním štítem či jsou přímo zdemolovány. Rekonstruuje se u vás kino? Divadlo? Radnice? Škola?Most? Nikdo jiný než my klasickou fotografii do archivu neudělá.
  • drobné pozůstatky starších časů – detaily fasád, pamětní desky, pumpy a jiná drobná technická zařízení, staré výkladní skříně, rolety, nápisy ve fasádě, lavičky apod. Kolik takových věcí nám denně mizí? Okna jsou ve velkém nahrazována plastovými, fasády jsou překrývány isolací, dřevěné lavičky u kostelních zdí uprazdňují místo novým designovým výstřelkům…Dříve zcela běžné doklady řemeslného umu se stávají vzácným reliktem minulosti. Mnohde jsou ještě zachovalé staré nápisy (nejen již zmíněné nápisy ve fasádách, ale rukodělné skvosty typu „jdi domů Ivane“, „Havel na hrad“, „svobodné volby“, „OF!“ apod. Jsou to vzácné důkazy historických přelomů.) Rovněž mizejí detaily komunistických časů: nástěnky, vrátnice, mnohde (třeba na chodbách činžovních domů) všelijaké vyhlášky atd, architektura, typické plastiky a mozaiky, prolézačky a spousty dalších skvostů i „skvostů“. Tu a tam jsou k vidění i věci téhož druhu, jen mnohem starší. Osobně jsem na jednom nádraží viděl pověšený jízdní řád z roku 1910.
  • přírodní pozoruhodnosti – stromy, aleje, skalní výchozy
  • drobné sakrální stavby – ačkoli dnes už se na kapličky a křížky více dbá a k jejich barbarské likvidaci už snad nedochází, přinejmenším kovové, litinové kříže jsou neustále terčem zlodějů, mnohé zděné kapličky a staré sochy (často barokní originály) jsou v zoufalém stavu a k jejich záchraně vůbec nemusí dojít, či je plánována na příliš vzdálenou dobu.
  • archeologická naleziště – neustálý stavební ruch je příležitostí k častému odkrytí kulturních vrstev, začasté se vzácnými nálezy sídlišť, základů staveb, hrobů aj; ani je nikdo klasicky nefotografuje.
  • Lidé, pamětníci – to nejpomíjivější na konec. Žijí u vás zajímaví lidé? Pamětníci s výjimečnými příběhy? Váleční vetráni, pamětníci holokaustu či bolševického teroru? Poslední zástupci mizejících řemesel? Místní legendy (sportovní, umělecké, profesní aj)? Století? Ti všichni tvoří paměť společnosti a málokdo se o ně vůbec zajímá! Všude žijí lidé a kde jsou lidé, jsou i příběhy. A kde jsou lidé a příběhy, tam je již od Pánaboha přichystán okamžik pro portrét.

Výše uvedený seznam je vlastně jen seznamem návrhů a jistě sami uvidíte, kde je třeba jej dle místních podmínek doplnit, pozměnit. Zároveň je ovšem ve své většině seznamem témat k fotografiím poměrně nudným, čistě dokumentárním. Krom toho – a v jistém smyslu vlastně především – bychom charakteristická místa našeho okolí měli ztvárňovat i s vyššími uměleckými ambicemi; fotografovat ovšem i s ohledem na dokumentační hodnotu. Nikoli tedy jen strom na poli, nýbrž naše kaplička, naše lavička, náš kostel, naše nároží.

Umělecky působivé fotografie by se měly stát jakousi výkladní skříní – rozuměj jakousi reklamou, poutačem, propagací – našeho hnutí. Právě ony by měly na naše snažení upoutat pozornost, dodat mu vážnosti a smysluplnosti i v očích těch, které žádná stará veteš nezajímá, jejichž oči jsou zavřeny a duše tvrdě spící.

Závěr

Na předchozích řádcích jsem se snažil co možná nejstručněji vyjádřit a popsat dluh, který všude kolem sebe vidím, slyším a cítím a na jehož splacení síly jednoho člověka už ze samého principu věci stačit nemohou.

My, staromilci, rádi vzhlížíme se steskem k minulosti, s oblibou si ji zkrásňujíce jaksi k obrazu svému. Minulostí různého druhu však byla nekonečná řada; v každé z nich je něco následováníhodného a v každé naopak pevně tkví nespočet varovných křížů. Tiše zarůstají křovím a jejich varovnost bledne a bledne, až jednoho dne si jich někdo povšimne a s nebezpečnou zvědavostí je znovu vztyčí a očistí. Všímejme si oněch křížů, vzhlížejme k bělostným věžím kostelů, které člověku ukazují cestu k výšinám a čistotě ducha a obojí zachovejme pro další pokolení: neboť poučení a paměti si člověk začne nejvíce vážit tehdy, marně-li po nich ve svém nitru či okolí pátrá.

Co zmizelo, pryč jest, avšak v paměti by zůstat mělo. Dobré i zlé, krásné i ošklivé, dávné i nedávné. To všechno tvoří tkaninu našich životů, to vše splétá cesty našich krajin. Tráva roste, šedne a odrůstá, mraky plynou nade zdmi našich příbytků, slunce se sklání nad starými mosty a voda pod nimi plyne k dalekému moři. Lidé usínají a probouzejí se, lidé usínají i neprobouzejí se. Hvězdy září nade městy i nad lukami, ptáci hnízdí v barokních báních, něco se mění, jiné zas zůstává.

Pohleď člověče: Zde domov můj, zde domov náš.