O tom, jak vytvořit dokonalý portrét, se vydalo již několik set příruček a dodnes fotografové na celém světě nepřestávají hledat všeobecně platný recept na zachycení lidské tváře. Yousuf Karsh takový recept neznal. Byl jednoduše přitahován člověkem.

Lidská tvář je pro mne velkou výzvou a já jsem velmi zvědavý,“ řekl Karsh ve svých sedmdesáti letech, kdy měl za sebou téměř padesátiletou kariéru portrétního fotografa. Už ve dvaceti letech Karsh zastavoval lidi na ulici, aby si je mohl vyfotografovat. V jejich tváři hledal nejen krásu, ale i ušlechtilost, dobrotu, nejistotu nebo rozervanost. Věřil, že z lidské tváře lze poznat, jaký život člověk vede; zda stereotypní nebo zajímavý. „Lidé mi často sdělují své intimnosti v přesvědčení, že k tomu, abych správně vyjádřil jejich charakter, je toho třeba.“ Jenže pro Karshe nebyly důležité ani tak důvěrnosti, jako spíš duševní kontakt, který s modelem mohl navázat.

JeanSibelius Albert Schweitzer George Bernard Shaw

 

 

 

 

 

 

Je jisté, že měl Karsh velký dar lidskosti, vždyť už v mládí chtěl být lékařem. Jen hrou osudu se tento původem Armén nakonec stal fotografem. Nejprve fotil lidi, které potkal na ulici, později do jeho studia lidé docházeli sami. Karsh pracoval i pro časopisy, jako byl například Life. Mít fotku od Karshe se pomalu stávalo společenskou nutností. Fotil stovky slavným mužů i žen: státníky, milionáře, literáty, herce, malíře i fotografy.

Odhalení přichází ve zlomku vteřiny 

Winston_ChurchillAsi nejznámějším Karshovým snímkem je portrét Winstona Churchilla, který vznikl v prosinci roku 1941. Historka o tom, jak Churchill přišel při focení o svůj doutník, je dnes už legendární; velkou měrou se na tom podepsala samozřejmě média, která celý příběh ještě zveličila. V té době třiatřicetiletému Karshovi však tento portrét zajistil téměř přes noc slávu a i v současnosti je jeho nejpublikovanější fotografií. Churchill, který v té době právě prožíval vrchol své kariéry ministerského předsedy, měl za sebou právě projev v poslanecké sněmovně v Ottawě. Mělo následovat focení, na které Churchill neměl ani čas, ani náladu. Karsh dostal na snímek dvě minuty.

Bylo to podobné, jako když člověku při focení odstraníte nit z jeho košile.

Typický zamračený výraz Winstona Churchilla byl pro jeho podobiznu perfektní, ale co ten doutník? Ten se podle fotografa ke slavnostní náladě nehodil. Karsh se Churchilla zeptal, zda ho může na okamžik dát stranou, ale ten nekompromisně odmítl. Fotograf neočekávané přešel svůj aparát a velkému muži doutník odstranil sám. Churchill se ještě víc zamračil, hlavu vystrčil bojovně před sebe a v tu chvíli Karsh cvakl spouští. „Bylo to intuitivní,“ vyjádřil se k portrétu později fotograf: „Je nemyslitelné, abych takovou věc naplánoval dopředu. Bylo to podobné, jako když člověku při focení odstraníte nit z jeho košile.

Ani poté Karshův věhlas neutuchal a jeho portréty se postupně stávaly součástí fotografických knih. Snímky jsou často focené z bezprostřední blízkosti a s jednoduchým černým pozadím, žádné zbytečné rekvizity, základem měl být člověk na fotografii. Pablo Picasso, George Bernard Shaw, Joan Miró, Ernest Hemingway, Albert Einstein, Fidel Castro, John F. Kennedy, to je jen minimum osobností, které Karsh fotografoval. Přesto považoval za důležité, aby na focení nešel vystrašený, ale aby si zachoval zdravou úctu k těmto lidem. A nebál se, ani když portrétoval své kolegy z branže: Mana Raye a Edwarda Steichena.

Pablo Picasso Ernst Hemingway Joan Miro

 

 

 

 

 

Karsh fotografoval do posledních sil. Zemřel v roce 2002, ale ještě před tím stačil v jednom rozhovoru prozradit: „V každém člověku je skryté tajemství a já, jako fotograf, mám za úkol ho odhalit. Zjevení, pokud ně něj vůbec dojde, přichází v malém zlomku vteřiny v podobě gesta, záblesku oka; krátké zvednutí masky, kterou se všichni lidé snaží zakrýt své nejniternější já. V tom prchavém okamžiku je na fotografovi, aby jednal, anebo svou příležitost promarnil.