Ulice zachvátil prudký liják. Spěchající lidé šlapou si na paty. Schovat se. Kam se ukrýt tady v samém centru Prahy? Jen čirá náhoda mě zavádí do Staroměstské radnice, kde v posledním patře probíhá nenápadná výstava o zahrádkářských osadách v Praze.

Prostor Sálu architektů působí v tomto nečase téměř jako oáza klidu. Už samo téma napovídá, že se nebude jednat o tak úplně klasickou výstavu. U vchodu si návštěvník může vzít nabízený zahrádkářský časopis, který poskytne zároveň i náhled do problematiky zahrádkářství a dovnitř sálu umístili kurátoři barevnou lavičku, v níž  opět najdeme obdobné magazíny. Nejvíce však udiví samotná expozice, jejíž konstrukce je složena ze zelených bedýnek.

Pohled do výstavy

Nejde však pouze o to vychutnat si jen příjemný čas ve společnosti nadšených zahrádkářů. Vlastně je smysl celé výstavy úplně jiný a útulná atmosféra je jen jakási hodnota navíc, která ještě více umocňuje důraz, který je zde podstatou a obsahem celého sdělení.

Zahrádkářské osady v Praze. Může znít zvláštně pro člověka čistě městského, jež zná krajinu v podobě opečovávaných veřejných parků a zeleninu nakupuje v supermarketech dle libosti, že ještě někdo v hlavním městě má tu snahu pěstovat si vlastní rostlinky a udržovat pozemek posázený okrasnými květinami; kam chodí relaxovat, a kde může uspokojovat svou zálibu v zahradničení. Bohužel takových lidí výrazně ubylo a zahrádkářské osady jsou dnes v Praze brány už za jakousi alternativu, která u veřejnosti budí spíše údiv nebo posměch,v horším případě pak nevraživost od těch, kteří zahrádkářské kolonie vnímají jako jakýsi přežitek z éry socialismu.

Zahrádková osada Ořechovka Zahrádková osada Ořechovka Zahrádková osada Ořechovka

 

 

 

 

 

 

 

 

Autoři výstavy Karolína Pauknerová a Petr Gibas tyto předsudky vyvracejí hned v samém úvodu. „Městské zahrádkové kolonie, předchůdkyně těch dnešních, jsou součástí evropských a amerických měst od druhé poloviny 19. století. Na přelomu 19. a 20. století se zahrádkové osady objevily i v Čechách.“ Téma zahrádkářských osad se začíná nyní otevírat nejen z důvodu jejich pomalé likvidace, kdy jsou nahrazovány průmyslovými a obytnými stavbami, ale paradoxně i pro vzrůstající oblibu ze strany mladých lidí, kteří znova přicházejí na chuť vlastnoručně vypěstovaným potravinám.

„Pavilonek Děvín“, Dětská farma na Libeňském ostrově, po roce 1926, Literární archiv Památníku národního písemnictví

Jak již bylo zmíněno, výstava je vytvořena ze zelených zahrádkářských bedýnek, na nichž visí archy potištěné fotografiemi současných zahrádkářských kolonií, ale nechybí ani historické snímky odkrývající kořeny zahradničení v Evropě. Obrázky jsou doplněné o rady, jež se dočítali čtenáři zahrádkářských magazínů už na začátku 20. století. Je zajímavé sledovat, že se v těchto odborných časopisech nezapomíná, kromě praktických rad, ani na estetickou stránku. Už naši předci věděli, že citlivým vysázením okrasných květin může zahrádka dostat podobu i jakéhosi uměleckého díla.

Výstava se vrací do počátků zahrádkaření a postupně se dostává až do jeho současné podoby; detailně se pak věnuje čtyřem vybraným pražským osadám (Libeň, Skalka, Jenerálka a Vinoř). Mimo to představuje čtyři osobnosti (M. Schreber, E. Howard, I. V. Mičurin, E. Štorch), které zahrádkaření nějakým způsobem ovlivnily.

Údaje o počtu osad, které v Praze existují, se liší. Podle studie vypracované pro Útvar rozvoje hl. m. Prahy v roce 2012 je v hlavním městě necelých tři sta osad zaujímajících plochu 730 hektarů. Většina těchto osad je „živá“. Menší polovina z nich je součástí Českého zahrádkářského svazu.

Moje návštěva výstavy v Sále architektů byla navíc zpestřena o přednášku, která se konala v rámci doprovodného programu. Poté, co profesor Karlovy univerzity Arnošt Novák přednesl připravenou prezentaci, v níž objasnil různé druhy zahrádkaření a uvedl několik příkladů ze zahraničí, rozpoutala se v sále diskuze lidí, z nichž většinu tvořili samotní aktivní pražští zahrádkáři. Přítomni přitom nebyli jenom starší lidé (těch bylo naopak méně), ale účastnili se ji i lidé výrazně mladší, kteří našli v zahrádkaření zálibu nebo životní styl. Já coby náhodný nezainteresovaný divák jsem byla pouhým posluchačem. Ale nebyl to zrovna příjemný poslech, když vyprávěli, jak se musí vypořádávat, kromě přirozených problémů spojených s jejich činností, i s mnohem náročnějšími překážkami pocházejícími většinou od úředníků, což jim přirozeně bere i radost z jejich koníčku. V hlasech starších lidí byla slyšet bezmoc, zatímco mladí lidé vyjadřovali naději, že by se v Praze mohla tradice zahrádkaření obnovit.

Práce při zakládání zahrádkové osady na Skalce, 1959

Výstava Pražské zahrádkářské osady se obrací na veřejnost s cílem vzbudit diskuzi. Se ztrátou těchto zahrádkářských kolonií by Praha přišla i o jednu ze zvláštností a jakýchsi rarit, které umožňují rozmanitost tohoto velkoměsta. Přesto všechno si výstava udržuje jistou malebnost a optimismus, který se musí bezpochyby přenést i na diváka, ač není třeba zahrádkářským nadšencem.

Výstavu Pražské zahrádkové osady můžete shlédnout  v Sále architektů na Staroměstské radnici do 20. 10. 2013. Více informací naleznete na stránkách galerie.