Jako dítě si myslel, že se popelář nemusí mýt. Dnes už ví, že tomu tak opravdu není. V oranžové vestě v časných ranních hodinách ho můžeme potkat na ulici netradičně s fotoaparátem v ruce. Dokumentuje se sobě vlastní poezií prostředí, ve kterém mnozí žádnou krásu nevidí.

Jeho fotografie jsou důkazem, že tomu tak není. Fotografuje všude tam, kde se jeho oči setkávají se světlem. Vladimír Hudeček dnes obnažen v DONAHA.

 

Popiš nám svůj vztah k fotografii. Pamatuješ si na ten moment, kdy sis řekl: „Jo, tomu se musím věnovat, to mne baví, naplňuje?“

Vlastně ani ne. Fotografie se mnou jde celým životem díky tátovi, který vždycky hodně fotil a mám díky tomu i krásná alba černobílých fotek ze svého dětství. První ‚fotítko‘, co jsem držel v ruce, byla taková plastová oranžovo-černá hračka, kde se dal nastavit mráček, sluníčko, jedna postavička, tři postavičky a pak tuším kopec se stromečky a fotil jsem s tím jako malý kluk. V průběhu života jsem pak různě sem tam, někdy více někdy méně fotil, ale víc jsem začal fotit až když se mi narodila první dcera a já nejdřív dostal od táty jeho starou Minoltu Dimage Z3, později nový kompakt Canon a nakonec jsem si sám koupil svoji první digitální zrcadlovku od Olympusu. Ve snaze o co nejlepší výslednou fotku jsem nejdřív začal číst dostupné časopisy, pak nějaké ty knihy a postupně jsem se zajímal o fotografii víc a víc, až už jsem byl ztracený a propadl jsem tomu úplně.

Můj vztah k fotografii se dlouho vyvíjel spolu s tím, jak se rozšiřovaly moje znalosti a rozhled v tomhle oboru. Ze začátku to pro mě byl způsob udržení vzpomínek, později navíc možnost jak si něco přivydělat. Pak jsem začal focením víc relaxovat a zároveň se prostřednictvím fotografií nějak vyjadřovat. No a dnes je to na takové úrovni, kterou nedovedu pojmenovat. Já a fotografie jsme se prostě dlouho sbližovali a teď jdeme vedle sebe a je nám fajn.

 

foto

 

Vím dle mých častých návštěv tvých alb, že se věnuješ ve fotografii mnoha žánrům. Odhal čtenářům svůj záběr.

Záběr mám dost široký, protože jsem typ fotografa, který nearanžuje a ani nejde přímo po konkrétním místě nebo motivu focení. Fotím prostě tam, kde se pohybuju, a kde se moje oči setkávají se světlem. Někdy fotky sice hledám, ale většinou mám pocit, že si světlo hledá mě a zpěvavým hlasem šeptá do ouška: „Tamhle se mrkni!“

Nejčastěji jsou na mých fotkách asi popeláři a venkov, který je z větší části mým pracovním prostorem. Mám taky hodně rád abstraktní obrazy a tak je hledám všude kolem sebe (série Názděnky) a občas si rád pohraju s odrazy a stíny v oknech, zrcadlech a vitrínách všeho druhu (série PSOtky).

Minulý rok mě navíc okouzlila dírková komora, kterou dělám pomocí „objektivu“ Holga na svém digitálním foťáku. Ze začátku jsem tím cvakal úplně všechno, ale už jsem se trochu zklidnil a používám jí s větší rozvahou. Stala se nicméně mým nejoblíbenějším způsobem zapisování světla, protože jsem v ní získal naprostou svobodu myšlenky, která se oprošťuje od technických parametrů a můžu se soustředit jen na obraz a na to, co v něm vidím nebo cítím, jak to na mě působí.

Velkou většinu svých fotek zařazuju do sérií, do kterých ale spadají nějak přirozeně. Poslední dobou jsem začal propojovat do jedné série fotky motivem i žánrově úplně odlišné a tou sérií je „Fotografie jako ilustrace hudby“. Už dřív jsem měl pocit, že při nalezení nějakého obrazu, který by stál za zapsání, jakoby slyším nějakou hudbu, ale před časem jsem ji u některých z nich dovedl konkretizovat a poslední dobou mám občas u fotek pocit, že tu hudbu potřebují a tak ji pro ně dohledávám.
U všech svých fotek ale neprovádím téměř žádný post proces kromě převodu do černobílé, lehkého poladění kontrastu nebo vyrovnání bílé, retuši se téměř ze zásady vyhýbám. Hodně dám ovšem na názvy u fotografií, protože jsem přesvědčený, že můžou zvýraznit myšlenku autora nebo jí dají úplně jiný rozměr. Dobrý název zkrátka umí udělat z průměrné fotografie dobrou, ze smutné veselou.

 

Máš z mého pohledu náročné povolání, které je pro mne zároveň atraktivní, jelikož nalézám v odpadu materiál k výtvarnému zpracování. Jak jsi se k tomu dostal, byl to tvůj chlapecký sen?

Říká se, že je to sen každého kluka a prý byl i můj. Údajně jsem se v dětství chtěl stát popelářem, pošťákem nebo policajtem – ty první dvě povolání jsem zkusil, ale do toho třetího už asi nepůjdu. Práce popeláře se mi tehdy líbila proto, že jsem si myslel, že popeláři se nemusejí mýt.
Dostal jsem se k tomu ale celkem prozaicky. Po přestěhování se za mou tehdejší přítelkyní z Prahy na Moravu jsem hledal nějaký ten zdroj obživy a její strýc mi sehnal tuhle práci ve firmě, kde sám pracoval.

 

P8217953

 

Když se dívám na fotografie z prostředí tvé práce, pohlcuje mne atmosféra časného rána, opuštěné ulice, portréty kolegů. Kdy tě napadlo spojit tyto dvě oblasti, tvou práci a její dokumentování?

Vlastně jsem na to myslel hned, když jsem začal víc fotit. Bál jsem se ale nosit své foťáky do práce, aby nepřišly k úhoně a tak to byl dlouho spíš sen. Pak jsem se ale souhrou náhod a jiných příznivých okolností seznámil s šéfredaktorem tehdejšího skvělého časopisu DIGIfoto Petrem Lindnerem, který ze mě nejdřív na čas udělal recenzenta techniky, kterou jsem mohl používat i v práci, pokud jsem o tom pak napsal článek a nakonec mi půjčil redakční fotoaparát přímo za účelem focení při práci. Možná bych časem začal sérii Popeláři fotit tak jako tak, ale nebýt Petra, bylo by to mnohem později a spousta fotek by nikdy nevznikla.

 

Malinko odbočím, poetiku nalézám nejen v tvých fotografiích, ale i básních, kterými občas doprovázíš své obrazy. Nejdříve složíš báseň a pak fotíš anebo je to obráceně? Či tvá poezie žije zcela nezávisle na obrazu.

Občas se mi u fotek vybavují verše, které k nim potom při sdílení na internetu připisuju, někdy jen myšlenky, které do básní nejraději ve formě haiku skládám. Občas mě napadnou verše dřív, než mám obraz, a to ho pak zkouším najít ve svém archivu nebo v nových fotkách. K haiku u fotek mě ale přivedla kamarádka, která je k fotkám už přidávala mnohem dřív než já. Pro mě je to krásný způsob, jak stručně a přesto poeticky vyslovit myšlenky, které se mi honí hlavou.

Verše jsem ale dával dohromady dřív než jsem fotil, vlastně už jako malý kluk. Líbily se mi totiž básně v tátových knížkách z Klubu přátel poezie a zkoušel jsem je napodobovat. Později jsem na ně balil holky a občas jsem veršoval dokonce i v komentářích na Facebooku. Jak jsem se sbližoval s fotografií, tak se moje veršovánky asi celkem přirozeně začaly potkávat s mými fotkami.

 

Máš nějaké fotografické přání?

O tom jsem ani nikdy moc nepřemýšlel. Nemám foto sny typu, chtěl bych fotit tohle, tímhle nebo tamtoho, i když z mnohých míst, fotítek nebo osobností bych byl jako fotograf asi u vytržení.

Možná bych jen rád viděl některou ze svých sérií zpracovanou ve formě knihy. Jenže když na tohle pomyslím, vybavím si, jak sám „trpím“, když vidím to množství úžasných foto publikací, které bych moc chtěl, ale nemůžu si je dovolit a bylo by mi líto, že tu knížku nemůže mít každý, kdo by si ji třeba rád prohlédnul. Takže asi budu muset počkat, až vyhraju ve Sportce. Pak tu knihu nechám vytisknout a pošlu jí všem, co si o ní řeknou.

 

PC080923

 

Nesmím zapomenout zeptat se, kdo či co je tvou múzou?

Těžko říct. Nevím, co je múza. Světlo mi vždycky sem tam zahraje, já poslouchám a zapisuju noty. Obraz je totiž hudba na hranici světla, jak říká jeden můj velmi dobrý kamarád. Vždycky to tak bylo, jen jsem to nevěděl a vnímal to jinak. Je ale pravda, že v době, kdy jsem změnil svůj přístup k životu a on se tak nějak ustálil, se ta hudba stala tak nějak lehčí. Jako by pro mě světlo hrálo snáz. Ne vždy veseleji, ale snáz. Bylo to ve stejnou dobu, kdy jsem se poznal se svou nastávající (pozn.redakce od soboty manželku), tak třeba je tou múzou ona.

 

Existuje něco, co ti na fotografii (fotografování) vadí?

Na fotografii nic, jen někteří lidé, kteří se okolo ní pohybují mi občas vadí. Ale to je asi stejné v každém oboru, takže s fotografií jako takovou nemám nejmenší problém.

 

Přeji ti ať ti to nadále náramně fotí, básní a žije!

 

Vladimír Hudeček – fotograf, popelář, básník

autoportret k cvJsem obyčejný člověk, který má rád život a potkal se v něm se spoustou věcí, z nichž jednou je světlo. To světlo mi sem tam hraje krásné obrazy a já je zkouším zapisovat.

Občas si spolu se světlem jen tak hrajeme, někdy jen tak koukáme kolem sebe, stane se že i pláčeme a sem tam pustíme fantazii na špacír. Je nám spolu dobře a když je někomu dobře s námi, je to o radost víc.

Více o autorovi: facebookový profil a photoexract