Má mnoho koníčků, jedním z nich je fotografie a i v té je jeho záběr velice široký: krajiny, dokument, architektura, portréty i sport. Není nic, co by ho nezajímalo. Fotoaparát pak používá místo jazyka. Představujeme vám člena skupiny AFUK Víta Kociána.

Povoláním jsi policista a popravdě jsi první policajt-fotograf, kterého znám. Předpokládám, že ve službě fotit nemůžeš, ale pomáhá ti tvé povolání nějakým způsobem ve focení?
Když jsem přítomen u nějaké zajímavé akce, ale jsem ve službě, tak samozřejmě fotit pro své účely nemůžu, přesto se snažím hledat si záběry, ze kterých by byly dobré fotky i v rámci služby. Když se pak ocitnu na nějakém pozoruhodném místě, ale jsem ve službě, vrátím se na něj znova a s foťákem.

Fotografický soubor s názvem „Úplné znění“ s tvou prací tak trochu svázán je, protože jsi ho fotil při policejním výcviku. Co tě vedlo k tomu nafotit své kolegy?
Tento cyklus jsem pořídil v roce 2009 , když jsem k policii nastoupil a vznikl na kurzu v Holešově, kterého jsem se účastnil spolu s dalšími nováčky. Šlo mi jednak o to zachytit atmosféru výcviku, ale také ukázat policisty jako obyčejné lidi; zdokumentovat, jak tráví volný čas, jak se chovají v běžných situacích apod. Připadalo mi zajímavé zobrazit prostředí, do kterého se člověk běžně nedostane.

Z cyklu Úplné znění Z cyklu Úplné znění
Jak přijali, že jsi je při kurzu fotil?
Nevadilo jim to. Zpočátku jsem byl za podivína, když jsem s sebou stále nosil foťák, ale postupně si zvykli. Jelikož jsem fotil od prvního dne, kdy jsme na výcvik nastoupili, tak už to brali jako by to k tomu patřilo.

Byli zvědaví na výsledky, které jsi tam udělal? Jaké byly reakce, když fotografie viděli?
Když jsem soubor dokončil, tak jsem jim fotky poslal, ale jen málokterý mi na něj reagoval. Nemůžu za ně moc mluvit, ale myslím, že je to moc nezajímalo. Těm, kteří mi zpětnou vazbu poskytli, se ale soubor líbil.

Zaujal mě od tebe ještě soubor „Je to váš svět“, který vznikl při fotbalovém zápase…
K tomu jsem se dostal úplnou náhodou. Fotbalu nerozumím, nesleduji ho, příliš mě nebaví, přesto jsem se díky kamarádovi ocitnul jednoho dne na zápase Baníku. Vzal jsem s sebou mimoděk i fotoaparát, protože mi sama ta událost přišla zajímavá. Zajímalo mě, jak funguje komunita obyčejných fanoušků a pokusil jsem se zachytit její atmosféru. Šlo mi o zobrazit fotbal ve smyslu společenské události, nikoliv sportovní akce.

Z cyklu: Je to váš svět Z cyklu: Je to váš svět Soubor na mě působí tak, že ty hraješ roli diváka, nikoliv fotbalového zápasu, ale diváka diváků.  Na snímcích jsou záběry, které by pro fotbalového fanouška možná byly docela nudnou podívanou.
Je pravda, že si pro focení vědomě vybírám spíše obyčejné věci. Tady mě třeba zaujala taková banální situace, kdy jdou fanoušci v hloučku z fotbalu domů nebo jak klidně sedí a sledují hru. Myslím, že takové tyto situace jsou jak fotografy, tak i lidmi samotnými často přehlíženy, protože je vnímají jako obyčejné. Ale myslím, že i tyto banální věci jsou zajímavé, i když na nich zdánlivě „nic není“. To nic je přesně to, co mě zajímá.

Fotí se ti lépe, když jsi mezi lidmi, které znáš nebo raději vyhledáváš anonymní dav, kde se můžeš lehce ztratit?
Cítím se lépe v prostředí lidí, které znám, a to i proto, že tam nehrozí nedorozumění nebo nějaký konflikt. Blízké osoby se mi dokumentuje snáz, ale myslím si, že to ve výsledku není moc důležité; neřekl bych, že snímky, které vznikly v kolektivu mých známých, jsou lepší než fotky z cizího prostředí.

Z cyklu: Fragmenty venkova Z cyklu: Fragmenty venkova Nedávno jsem dělala rozhovor s fotografem Davidem Skoumalem, který přiznal, že se dokumentární fotografie vzdal, když pochopil, že není schopen navázat kontakt s lidmi, které fotil. Jakým způsobem se to daří tobě? Je to pro tebe taky tak důležité?
Rozhovor jsem četl. Přišlo mi, že to, o čem dotyčný fotograf mluvil, bylo trochu „štreitovské“ pojetí, kdy se fotograf snaží začlenit do komunity, kterou dokumentuje. Já mám trochu jiný způsob práce. Myslím si, že můžeš udělat dobrý dokument, i když kontakt s fotografovaným nenavážeš. Na mých dokumentárních fotkách jsou fotografovaní často otočení zády, nebo jsou z profilu. A když už jsou zepředu, jejich pohled velmi málo směřuje ke mně.

Myslím, že David to myslel ještě trochu jinak. Když ho budu citovat, tak doslova řekl: „Buď nejsi dostatečně blízko, a pak ani ta fotka není dostatečně dobrá, anebo blízko jsi, ale pak není možné, aby si tě ten, koho fotografuješ, nevšiml.“ Je pro tebe tedy naopak ta blízkost nepříjemná?
Snažím se, aby si mě fotografovaný nevšiml. Kolikrát raději i oželím zajímavý záběr, když mám pocit, že by si toho fotografovaný mohl všimnout a mohlo by dojít ke konfliktu. Ano, v té situaci bych se skutečně necítil příjemně. Pokud ale takový pocit nemám, blízkost mi nevadí.
Fotím takovým způsobem, aby mě dotyční vůbec neviděli anebo si mysleli, že je nefotím.

Fotím takovým způsobem, aby mě dotyční vůbec neviděli anebo si mysleli, že je nefotím. Tu fyzickou blízkost mi pak případně může kompenzovat správně zvolená technika. I přesto, že mám rád široké záběry, které vtahují diváka do děje, dělal jsem jeden soubor pouze teleobjektivem, kde jsem se většinu času pohyboval na jeho delším konci a nemyslím si, že by to ubralo souboru na výpravné hodnotě.

Několikrát jsi řekl slovo „konflikt“. Co si pod tím představuješ a už jsi nějaký konflikt při focení zažil?
To je zajímavá otázka. Ono je to asi vždy poplatné prostředí, ve kterém fotím. Někdy by mě rozhodily nadávky, případně hrozba fyzické konfrontace, jindy by mi stačilo třeba jen neverbální sdělení nesouhlasu, nebo odpor k tomu, že je fotím. Nějaké konflikty jsem při focení zažil, ale to bylo v situacích, kde se s tím dalo počítat. Takové mi pak nevadí.

Z cyklu: Komunistická schůze Z cyklu: Komunistická schůze

Z většiny tvých dokumentárních fotografií je skutečně cítit ostych nebo odtažitost. Rozhodně působíš dojmem, že jsi raději v roli sledujícího diváka než dravého fotožurnalisty. O to více mě překvapilo, když jsem viděla snímky, které jsi vytvořil na sjezdu komunistické strany, a které byly naopak velice přímé.
Tento soubor je už docela starý; je z doby, kdy jsem se chtěl věnovat té, jak říkáš, dravé fotožurnalistice. Lidé, kteří na sjezd dorazili, mě při focení moc nevnímali, protože byli příliš unesení celou událostí. Ani u tohoto souboru nemám snímek, na kterém by se člověk díval přímo do objektivu.

Proč jsi vlastně na tuto akci šel a jaké jsi měl očekávání?

Bylo zajímavé sledovat, že někteří lidé se vysloveně snažili o to, aby ten sjezd vypadal jako před lety. To mi připadá šílené a docela strašidelné.

Chtěl jsem vidět, jak takový sjezd komunistů na 1. máje probíhá dnes a porovnat to s tím, co nás učili v dějepise ve škole. Podobné akce považuji v dnešní době za přežitek. Bylo zajímavé sledovat, že někteří lidé se vysloveně snažili o to, aby ten sjezd vypadal jako před lety. To mi připadá šílené a docela strašidelné. Za třetí jsem tam šel proto, že mě zobrazování politických témat ve fotografii zajímalo a chtěl jsem se tomu tenkrát věnovat.

Když fotíš podobné akce, snažíš se do fotografií nějakým způsobem promítnout i svůj názor.
Ano, ale nevím, zda je to úplně správně. Kdysi jsem se bavil s jedním zkušeným fotografem, který mi naopak říkal, že já jako fotoreportér bych měl být objektivní a můj názor by ze souboru neměl být čitelný. Že bych měl být nad věcí. Nicméně já svůj názor do svých fotografií vkládám, protože i to je smysl mého focení; promítat v obrazech své názory. To mě možná vyřazuje z té kolonky fotoreportéra.

Publikuješ také v nějakém zpravodajském tisku nebo máš ambice publikovat?
Ano, občas publikuji svoje snímky v jednom internetovém olomouckém deníku, ale stále méně, protože už příliš nefotím témata, která by se jim hodila. Nicméně několik let už spolupracuji s vydavatelstvím VPress, kam dodávám fotky z cyklistických závodů z celé České republiky. Tady moje fotky vychází v podstatě pravidelně. Kromě toho byly otištěny některé mé sportovní fotky také v knihách.

Neřekl bych, že mám přímo ambice publikovat, ale samozřejmě mě těší, když se moje fotky v nějaké redakci líbí a je příjemný pocit, když pak své snímky najdu v časopise, nebo mi někdo řekne, že je tam viděl. Nerad fotím do šuplíku a jsem rád, když mají snímky, které udělám, nějaký účel. Neobcházím ale s fotografiemi redakce a nenabízím je k publikaci.

Z cyklu: Architektura Z cyklu: Architektura Z cyklu: Architektura

 

 

 

 

 

Tvůj záběr je ještě mnohem širší: kromě již zmíněné dokumentární a sportovní fotografie, se věnuješ i focení portrétů, krajinek ale i architektury. To je docela nevídané…
To je pravda, baví mě hodně žánrů, každý má totiž něco do sebe. Otázka zní, jestli je dobře, že dělám od každého trochu. To se možná ukáže až časem. Poslední dobou ale směřuji spíše ke klidnější fotce. Baví mě focení krajin, hlavně těch s minimalistickými prvky, a asi nejvíc mě baví focení architektury. Je pro mne uklidňující, když se mohu věnovat jen jednomu záběru a nemusím se na nic a nikoho ohlížet.
Snažím se necvakat pro nic za nic. To je taky jedním z důvodů, proč fotím na klasiku.

 

Pokaždé se zaměřuji na záběry, o kterých tuším, že by mohly stát za to. Snažím se necvakat pro nic za nic. To je taky jedním z důvodů, proč fotím na klasiku – drží mě na uzdě a nutí mě dělat každý záběr pořádně. Učím se vybírat si z mých představ ty nejlepší a pak je přenáším na film. Není to tedy tak, že bych zrealizoval všechny a v PC pak vybrat ty nejlepší.

Vít Kocián Vít Kocián

Vyjíždíš za architekturou do cizích míst nebo fotíš v Olomouci, odkud pocházíš a kde bydlíš? Jaké objekty si pro své záběry vybíráš?
Fotím hlavně v Olomouci a tam vybírám si objekty výrazné, ale vzhledem jednoduché. Často se zaměřuji na známé stavby a snažím se hledat jejich méně známé pohledy. Potěší mě, když olomoučáci nepoznají místo na mé fotografii, ačkoliv kolem něj třeba dennodenně chodí. Udivuje mě, že neznáme své bezprostřední okolí, místa, kolem kterých denně chodíme. Je to  podobné jako s těmi běžnými okamžiky. Krom Olomouce jezdím občas i do okolních měst a vesnic, kde je taky mnoho zajímavého. Dál jsem ještě za focením nevyjel, ale možná to jednou přijde.

Co ti focení přináší a kde se vidíš za pět let?
Přináší mi hlavně seberealizaci a relaxaci. To, že můžu dělat věci, jak chci a kdy chci; vyjadřovat svůj úhel pohledu, aniž bych musel hovořit slovy a vysvětlovat.. Kde se vidím za pět let? To je těžké říct. Asi bych byl rád, kdyby si mé fotky našly příznivce a lidé je měli rádi, vraceli se k nim, chtěli je mít třeba doma na zdech. Také bych si přál, aby mé fotky Olomouce jednou vyšly v knižní podobě, pěkně pohromadě. To by mě moc potěšilo.

Vít KociánVít Kocián se narodil v Olomouci před 27 lety. Vystudoval střední průmyslovou školu a v současné době studuje vysokou školu pedagogickou. Focením se začal zabývat v roce 2006. Kromě focení se věnuje sportu a rád poslouchá hudbu. Jeho fotografie naleznete na webových stránkách http://www.vitkocian.cz/. S Vítkovými snímky se můžete setkat i v galeriích na našich stránkách.