František Vrba není čtenářům AFUKu neznámý a tak není potřeba dlouhého představování.

Prostě Franta a jeho Lyrika.

*

Se mnou jste šla i do neštěstí,

po bledých nocích s večeří,

která spíš byla ranou pěstí

a sebevránou v příšeří.

Tím smíchem, kdy už nevěřím,

že vlci nejsou andělé

a přeci slunce z kadeří

Vám kreslí pruhy po těle.

 

 

Ty Vaše vzlyky do pelesti

stojatou vodu rozčeří.

Že voní divě po neřesti

dvě těla, černí panteři,

v tom holobytu zádveří,

klín klínem v pupku postele,

kde spíš než Bohu uvěřím,

Vám, slečno s pruhy po těle.

 

A stejná jste i na tom scestí,

kde chlápci s větrem soupeří

a ženou cvalem do bolesti

kobylu zbitou bezvěřím.

Jste rovnítko mé páteři.

A páterem i kostelem,

když černé oči zešeřím,

Vám, slečno s pruhy po těle.

 

Tiše mi v domě na předměstí

všeptnete Není na tě lék…

A to mi trne u zápěstí.

Z Vás a z těch pruhů po těle.

 

Více o Františkovi:

Rozhovor

Lyrika

NaPokraji