Výpověď, která nezná černobílou a přesto je ve své syrovosti tak kontrastní. Černá a bílá. Zdevastovaná krajina, odcizení a samota. Jenže celé to šero jakoby skrývalo ještě nepatrnou naději na záchranu. Takové jsou fotografie Viktora Koláře, které momentálně můžete vidět v Domě U Kamenného zvonu.

Celoživotním námětem Viktora Koláře jsou lidé; nachází je v běžných denních situacích a rutinách, potkává je na ulicích, v hospodách, v dolech; naráží do nich v davech nebo je pozoruje v osamělosti přírody. Hledá, čeká anebo je potkává náhodou. Ale nakonec, není to spíše příběh Viktora Koláře než těch lidí, které vidíme na fotografiích? Nepochybně také.

Retrospektiva v Domě U Kamenného zvonu se skládá ze tří částí. I život Viktora Koláře jakoby byl složen ze tří dílů. Tří životních událostí, z nichž každá je tvořena jinými životními podmínkami. Ostravský rodák si při nich sáhl na dno, ale poznal v nich i vrchol své kariéry.

tumblr_m1tfsirAhf1qb8vpuo1_1280

Příběh první

Příběh Viktora Koláře (1941) začíná v Ostravě – v jeho rodném městě, jehož odkaz si s sebou táhne po celý život a v celé své tvorbě. „Fotografické obrazy z 50. – 60. let 20. století jsou obestřeny specificky posunutou realitou ostravského života. Odrážejí stavy Kolářova dospívání, objevování, subjektivního prožívání času a situací, které v životě individualit mohou mít zásadní význam,“ uvádí kurátorka výstavy Pavlína Vogelová. V této části, pro kterou jsou v galerii vyčleněny dvě místnosti, se často setkáváme s krajinkami a portréty. Je to jakási příprava na další fázi; tady se Kolář naučil řemeslu, vycvičil si zde bystré oko, ale především zde našel vztah k člověku. Už tyto rané snímky v sobě skrývají obrovskou lásku k člověku, kterou do nich jejich autor vložil. Na konci 60. let byl ale Kolář postaven před svou první velkou křižovatku.

Viktor Kolář

Příběh druhý

Porážka Pražského jara v roce 1968, ale i osobní zvědavost na svět „tam venku“ vedly Viktora Koláře k odchodu ze země. „Nesvoboda svazuje ruce, myšlení i duši a v situaci tehdy mladého, tvrdohlavého muže s vyhraněným zájmem a názorem šlo o jednoznačný impulz k hledání osobní tvůrčí svobody a zkušeností. Na podzim roku 1968 se společně s ostravským kamarádem Sandym vydávají přes Vídeň do Vancouveru, do metropole vklíněné mezi tichomořské pobřeží, řeku Fraser a horské parky v jihozápadní části kanadské provincie Britské Kolumbie, do metropole vyhlášené jako jedno z nejlepších míst pro život,“ zahajuje druhou část výstavy Vogelová. V té době už byl Kolář velice dobrým fotografem, měl za sebou několik – byť malých – výstav, zúčastnil se několik soutěží… Kanada byla samozřejmě jiný svět, ale nabízela ideální podmínky pro uměleckou kariéru; dala mu svobodu, kterou v Československu tolik postrádal.

Jenže. Jakoby každý nový začátek byl potěžkán tím údělem „jenže“. Viktor Kolář se chtíc nechtíc musel vrátit nohama zpátky na zem. Poté, co se mu ani po půl roce nepodařilo nalézt práci v oboru, byl nucen přijmout těžkou práci v dolech na molybden. Na jaře 1969 následovala zatěžkávací životní lekce, která se udála ve 400 mil vzdálené indiánské rezervaci v oblasti North Caribou, v pracovním kempu nedaleko od lokality Hendrix Lake. Zde žil půl roku v zajetí samoty a strachu, útěchou mu nebyli ani spolupracovníci, kteří byli složeni z nesourodé směsice dělníků, uprchlíků, alkoholiků a zločinců. Osmadvacetiletý mladík byl nucen znova zatnout zuby a vydržet; v té době se snažil hodně fotografovat.

Viktor Kolář

Když se na podzim roku 1969 vrací zpátky do Vancouveru, kupuje si za utržené peníze novou Leicu M4. Není čas zahálet. Ostravský rodák opět opouští Vancouver a míří do Toronta. Jeho pozornost opět míří k lidem. Zatímco se protlouká ulicemi města, zaměřuje svou pozornost na obrovské rozdíly chudých a bohatých, všímá si povrchnosti businessmanů, konzumu rozmazlených velkoměšťáků, které často zachycuje v jejich životním presu. Poté přichází první úspěch – získaný grant, který otevírá Kolářovi další cestu v kariéře. Viktor Kolář se vydává do Montrealu, aby zde nafotil cyklus Nákupní střediska.

V New Yorku se Kolář seznamuje s Cornellem Capou, ve kterém nalezne pracovní, osobní i přátelskou oporu. Nicméně Viktor Kolář utne svou zdárně vyhlížející kariéru už v samém počátku a rozhodne se vrátit domů do Ostravy. Návrat podnikne v roce 1973, poté, co je v Československu vyhlášená beztrestná amnestie po emigranty. Ještě v listopadu téhož roku zahájil Kolář svou výstavu v montrealské Optica Gallery, plánovanou reprízu v New Yorku už však uskutečnit nestihl.

Příběh třetí

Viktor KolářSnad nikdo v Ostravě nevěřil tomu, že by se Viktor Kolář vrátil. Trochu nepochopitelné rozhodnutí, v němž vyhrála touha po domovu nad úspěchem a kariérou umělce. Do Ostravy jel znova najít sám sebe a navíc se zdálo, že podmínky pro život už zde budou o něco přijatelnější. Jenže. Amnestie se nevztahovala na politické důvody a Kolář si odseděl půl roku v base. Nicméně se tu naplno věnuje fotografování, zaměřuje se na ostravská témata zničených krajin a často fotí lidské osudy v Nové huti. Na konci 80 let pak dokumentuje nejistotu místních lidí, kteří přicházejí o práci.

Retrospektivní výstava v Domě U Kamenného zvonu obsahuje také Kolářovu nejnovější tvorbu, která volně navazuje na předchozí část. Kolářovým motivem zůstává člověk a Ostrava, příběh se však posouvá do nových sfér. Člověk najednou zápasí s vytouženou svobodou, která mu  paradoxně nepřináší štěstí, ale nudu a nové stereotypy. Třetí část je z celé výstavy nejrozsáhlejší a tvoří celé jedno patro.

Viktor Kolář

Viktor Kolář: Retrospektiva
Doba trvání: 7. 6. – 29. 9. 2013
Dům U Kamenného zvonu, Staroměstské náměstí 13, Praha 1

Odkaz na stránky galerie: www.citygalleryprague.cz