Je večer, jeden z mnoha, co už byly a – snad – i jeden z mnoha dalších, co ještě příjdou. Moje ženuška sedí u televize a právě si skrze romantickou komedii, jejíž název ani děj není vůbec podstatný, vpaluje do duše svou povinou dávku „happy endu“ a růžového štěstí. Po dni,  který strávila na nemocničním oddělení, mezi pacienty s infarktem či rakovinou, kde bolest je hmatatelná, všudypřítomná a „zubatá“ s kosou, která cení své zuby v jedovatý úsměv, přichází často do mnoha pokojů, aby vykonala rutinně svou práci…
Jeden večer z mnoha…

Film končí, pohledem zjišťuji, že žena spí a reklama vypouští záplavu svých tuctových lží. Přistupuji k oknu a otevírám ho, svěží vzduch mne příjemně ovane, vidím pohled, který tak dobře znám: řady hradeb paneláků, spící auta, zaparkované všude, kde to jde, vysoký komín chemičky a v dálce mnohakilometrový kráter šachty, v němž blikají barevná světla těžních strojů.
Na obloze ledová, světelná tříšť hvězd…

Pak se můj pohled zase vrací směrem dolů, k chemičce a sleduji se zájmem kotouče různých par, které stoupají přímo z fabriky – a tak rozpoznávám kromě čisté oblohy, druhé, důležité znamení pro vznik noční mlhy: páry nejsou rozfoukávány větrem, ani nestoupají vzhůru k obloze, ale jsou jakoby gigantickou rukou neviditelného obra tlačeny dolů do ulic města, kam s sebou vezme všem místním obyvatelům známý smrad, který připomíná ředidlo…

Jestli podmínky zůstanou stejné, ve dvě – tři hodiny ráno je „na beton“ tady.
Žena odchází spát do ložnice , cestou mi dá ještě rozespalou pusu a já zůstávám sám na stráži. Zavírám okno, mechanicky urovnám věci na stolku a zapnu počítač, abych se podíval, co je nového na AFUKu – Miloš přidal nový videoklip do hudebního koutku – to je jistota, která nikdy nezklame ( )…

Pak si ještě projíždím na netu pár odkazů, sem-tam si udělám nějakou poznámku, minuty ubíhají, skoro bych na mlhu zapoměl, ale přesto si po chvíli raději vytahuji z lednice film, protože při dalším pohledu z okna už je vidět postupné zakalování obzoru města a také hvězdy se začínají ztrácet z oblohy.

Je půlnoc.
Pořád je to ještě venku slabé, je třeba ještě dobré dvě hodiny počkat…
Uvařím si tedy čaj, zřítím se se svým pozadím do pohovky a s ovladačem v ruce hledám v televizi nějaký zajímavý pořad. Zastavuji zběsilé přepínání u něčeho „zábavného“: bavič řekne nějaký „fór“, nebo bonmot, následuje smích publika, jeho potlesk a tohle se opakuje stále v kruhu. Akce – reakce, pak střih pro reklamu a znovu zpět…

Nikdo se mi proto nemůže divit, že mi po chvíli padá hlava stranou, zrak se mi zakaluje a má mysl odchází tiše do říše snů…
Budí mne teprve chlad a silná potřeba odskočit si „na malou stranu“. Rozespale se vleču na toaletu a cestou po očku mrknu do oken – a za nimi je „mlíko“. Hodina „útoku“ je tu!

Tak rychle, nyní je třeba se zmobilizovat, ale jde to zpočátku ztuha, nějaký šotek ve mně mi našeptává, abych se na to vykašlal a šel radeji spát, nebo, že venku může být v tuto hodinu nebezpečno a tak dále, pokaždé je to trochu boj, dokopat se k činu…
Oblékám se, beru vercajk, klíče a mobil do kapsy.
Chodba paneláku, hluk přivolaného výtahu a poslední kontrola, jestli mám vše, co budu potřebovat.

Jdu na to. Před domem se zhluboka nadechnu, což je takový můj pravidelný rituál a z mých úst stoupá při výdechu pára – jo..je pěknej samec, pomyslím si. Stačí však jediný pohled kolem a já jsem v jném městě, má milovaná paní Mlha, změnila ulici k nepoznání. Holé větve stromů se jemně ztrácejí a světla pouličních lamp obklopuje světelná koule. Paneláky už tak nedominují, jsou skryty cudným závojem, do kterého si každý může ze své fantazie promítnout svůj „lepší svět“, svoje „lepší město“, je to chvíle kdy člověk může chvíli snít a realita všedních dnů nedotírá svou banalitou.

To je ona, paní Mlha a já vím, že tahle chvíle, bude patřit jen nám…
Není to poprvé, co jdu nocí fotografovat, ale pokaždé je to úplně jiné, ačkoliv jdu třeba stejnými ulicemi, nepátrám však po tom, proč to mu tak je – stačí mi, jen se z toho radovat. Je půl třetí ráno a je takové ticho, které přes den není možné zde zažít. Nořím se klidným krokem do mlžného oceánu, netrvá to dlouho a první námět si říká o vyfotografování. Přichází stejný rituál: sundat ze sebe brašny, rozložit stativ, změřit expozici – to vše jsou jen některé články důležitého řetězce řemesla, u kterého nesmí chybět ani jeden z pomyslných jeho článků – jinak se snímek nepovede, veškerá práce příjde vniveč a kouzlo chvíle nenávratně zmizí – a kolikrát se mi to už stalo…

Naučil jsem se jednu důležitou věc, která se při takových chvílích velmi hodí: kdykoliv mám vyfotografovat nějaký krásný námět, musí být má mysl jak „z ledu“, je nutné nenechat se unést hezkým námětem a tím často nenápadně ztratit velmi potřebnou koncentraci. Odtud je pak už jen malý krůček k tomu, aby člověk přehlédl nějaký důležitý detail, který pak v konečném důsledku potopí celý snímek.
Ticho noci je ale výborný pomocník, to jistě každý z nás zná ..!
Noční výlet do hlubin mlhy mi dává kromě krásných motivů i prostor pro myšlenky, vzpomínky… Často se zdá, jakoby se v mlze přímo promítaly jednotlivé vize mysli, jako na plátno v kině. V takové náladě přicházím pomalu do ulice, která je celkem blízko u chemičky.

Další námět a znovu stejný rituál…
Snímám z objektivu víčko, šeptám si uplynulé vteřiny…náhle mne upoutá zvláštní, rytmický zvuk. Co to je ? Po chvíli mi to dojde: nějaký pár divoce souloží… v tichu ulice je vše slyšet, museli si nechat otevřenou ventilačku. Neuvěřitelná situace – sex, zápach chemičky, mlha a za zády mám blízký hřbitov, na kterém planou tu a tam svíčky. „Jakto že nespí ?“ napadlo mne… Expozice stále trvá, chtě-nechtě musím poslouchat. Nečekaně z toho nakonec dostanu poněkud melancholickou náladu a překvapím sám sebe, když nahlas utrousím krátkou větu, ve které jsem nechtěně shrnul vše : „Ty se maj…!“

Do prčic, co to je se mnou ?
Asi že pomalu stárnem…napadá mne. Chci si vše tak nějak „filozoficky“ zdůvodnit, přehrabuji se ve své hlavě jak v kufříku pro první pomoc, abych si tuto situaci a stav, do kterého mne dostala, nějak v sobě srovnal. Z myšlenkového haraburdí vytahuji tuto frázi: nemůžeme mít všichni – všechno.
No..nic moc, ale alespoň něco…

Konečně končí expozice, skládám stativ a s pocitem úlevy odcházím pryč. Od té chvíle slyším jen vrčení pouličních lamp…
Obloha jasní, koukám kolik je hodin – brzy bude svítat. První chodci, kteří pospíchají do práce…v očích mají ještě zbytky snů. Auta startují, ticho mizí, město se znovu probouzí – je čas, abych šel domů.

IMG_2011-12-06

IMG_0001_2011-12-06

IMG_0002

IMG_0003

IMG_0004

IMG_0005

IMG_0006