Stavitelé katedrál od pradávna toužili, aby se jejich věže dotýkaly nebes. Aby brada prostého návštěvníka po vstupu do chrámu okamžitě vystřelila nahoru, k bohatě zdobeným stropům, klenbám a okenním vitrážím. Pompéznost architektury měla rozšiřovat pomyslnou propast mezi člověkem a bohem a vyvolávat bázeň. Umění sloužilo spolehlivě jako mocná zbraň mocných.

V 18. století docházelo v Evropě ke znárodňování královských uměleckých sbírek. Londýnská National Gallery však při svém vzniku nešla ve šlépějích kontinentální Evropy a první obrazy do sbírky zakoupila od soukromých vlastníků. Vstup do stálé expozice Národní galerie vždycky byl a (naštětsí) stále je zdarma a britové jsou na to patřičně hrdí. ‚Umění dostupné všem‘. Díky pár letům stráveným v Londýně jsem mohla toto privilegium využívat i já. A že jsem ho využívala!

Schodiště v National Gallery znám důvěrně. Nebo jsem si to alespoň myslela. Mockrát jsem pelášila po mramorových schodech, abych se mohla, už nevím pokolikáté, kochat zářivými tóny Van Goghových slunečnic nebo střetnout se zneklidňujícím pohledem Rembrandtových očí. Tentokrát jsem však spolu s dalšími účastníky prohlídky poslušně sklopila zrak k podlaze a doslova zírala na obrovské mozaiky pokrývající velkou část vstupního vestibulu. Jak to, že jsem si nikdy předtím nevšimla pestrých výjevů vyskládaných z tisíců drobných barevných kostiček? Ani ve snu by mě nenapadlo, že šlapu po tváři Virginie Woolfové nebo křížím cestu siru Churchillovi bojujícímu s netvorem ve tvaru svastiky.

Toto rozsáhlé alegorické dílo vznikalo ve čtyřech etapách skoro čtvrt století (1928-52), čili mnohem déle než většina slavných maleb v galerii. A nevytvořil ho žádný angličan, nýbrž Boris Anrep, čistokrevný rus! Jestli něco obdivuji na Anglii, tak je to slovy Masaryka „… jak dovedl ctít a uchovat svůj životní svéráz národ tak světový a kosmopolitní jako Angličané.“