Fejeton Vítka Groesla vypráví o tom, že pro dobrou fotku se někdy musí, stejně jako pro krásu, trpět. Když je člověk pohodlný nebo líný, promarní šanci, která podruhé nepřijde. A přesto, nebo právě proto, může vzniknout něco, co by jinak nespatřilo světlo světa – třeba portrét dopravní značky. Nebo článek o tom, co se (ne)povedlo vyfotit.

_

Ani nevím jak, ale ocitl jsem se v Praze přímo na Staroměstském náměstí. Kdybych měl po ruce teploměr, ukazoval by minimálně -5°C; moje ruce však mrzly, jako by rtuť teploměru byla o padesát stupňů níž. Vyšel jsem do přilehlých uliček v naději, že objevím něco, co bude stát za vyfotografování. Jenže mi to přišlo trochu zbytečné, jelikož ruce se mi v té zimě z kapes vyndavat nechtělo.

Po nějaké chvíli jsem zašel do uličky, jejíž jméno si už nepamatuju a ani v mapě jsem ho později nedohledal. Ve foťáku jsem měl zatím nasnímaný jen orloj a to rovnou desetkrát (v tom davu turistů ze všemožných koutů planety bylo o něco tepleji a tak jsem se poprvé a zatím naposledy odvážil vyndat ruce z kapes a zmáčknout spoušť). Jenže v téhle zapadlé uličce se najednou začalo dít tolik věcí, že jsem nevěděl, po čem koukat dřív…

Na jedné straně chodníku jsem zahlédl běžícího lva a říkám si: „to by se ti krásně hodilo do cyklu Městská džungle .. šup, vyndej ruce z kapes a cvakej, ať ti neuteče.“ Odvahu vyndat je včas jsem si nedodal a lev utekl. Ale pak jsem otočil hlavu přes rameno a nemohl uvěřit vlastním očím.

Už dlouho jsem sháněl různé rekvizity, abych mohl nafotit sérii fotek pracovně nazvanou Minulost dnes. Běhal jsem po second-handech ve všech městech, co jsem navštívil, a hledal staré vojenské uniformy a rekvizity postav druhé světové války. Když jsem otočil hlavu, po ulici běžela celá jednotka německé armády s červenýma páskama s hákovým křížem navlečenýma na rukou a já si říkám: „to je ono, vyndej ruce z kapes a cvakej … ale sakra, mám je vyfotit zepředu, jak běží do objektivu, nebo zezadu … “ dělal jsem, že si to rozmýšlím, asi jako záminku, abych nemusel vyndavat ruce do toho mrazu. Mezitím všichni ti chlápci v uniformách odběhli někam do Vltavy, nejspíš na její dno, po kterém asi doklusali až do Labe a pak dál domů do Německa.

Aniž bych stihl začít smutnit, vylítli mi oči z důlků potřetí. Od svých šesti let skoro do dospělosti jsem hrál každý den fotbal a snil o kariéře slavného fotbalisty. Hvězdy, které jsem viděl hrát v televizi nebo na stadionech, jež jsem často se svým otcem navštěvoval, jsem bezmezně obdivoval. Když jsem poprvé vzal do ruky fotoaparát, předsevzal jsem si, že moje fotbalové vzory jednou nafotím. Po dlouhém rozmýšlení mě napadlo vzít jedenáct vybraných hráčů do ulic velkoměsta a nafotit je tam oblečené tak, jak obvykle vycházejí na trávník. Trvalo mi nějaký čas, než jsem tu správnou jedenáctku vybral. Chtěl jsem to mít poskládané jako fotbalovou sestavu a zároveň jako průřez různých věkových kategorií. Doufal jsem, že se mi podaří do útoku vedle sebe postavit nejlepšího střelce světového šampionátu z doby před dvaceti lety a loňského vítěze Zlaté kopačky. Asi týden před mým výletem do našeho hlavního města se mi konečně podařilo všechno vyladit a začal jsem s organizováním.

Najednou mi vylítli oči z důlků po čtvrté, když jsem svoji vysněnou fotbalovou jedenáctku viděl kráčet přímo centrem Prahy. Všechno sedělo dokonale, dokonce byli oblečeni v dresech národních týmů, i prostředí bylo naprosto ideální. Nebylo nic jednoduššího, než přijít k prvnímu z nich a poprosit je o pár minutek času, během kterých bych je nafotil; nebyl důvod něco dovymýšlet. Dumal jsem, za kterým z nich vyrazím. První šel oblečen v brazilském dresu a tak jsem si polohlasem šeptal: „portugalsky neumíš a anglicky by určitě nerozuměl.“ Hned za ním šel anglický reprezentant. Jenže já si začal opět vymýšlet různé výmluvy „s tvojí angličtinou přece nemůžeš mluvit s rodilým angličanem, akorát se ti vysměje a žádné focení nedomluvíš.“ Mezitím kolem mě prošla skoro celá skupina fotbalistů, až jsem mohl dostinout jen toho posledního. Byl to Čech, jediný v mé vyvolené jedenáctce, tudíž žádná jazyková bariéra. Ale opět začaly výmluvy, až jsem došel k tomu největšímu klišé, které se dá v českém fotbalovém prostředí najít: ten hrál přece za Spartu a ty jsi byl vždycky víc pro Slávii … to by nešlo.“ Ruce zůstaly v kapsách a slavní fotbalisté byli už dávno pryč.

Nezbývalo mi mnoho času. Znovu přišel ten vnitřní hlas, který mi tentokrát povídá, „To si děláš srandu, že odjedeš z Prahy jen s fotkou podělaného orloje. To snad nemyslíš vážně! Tohle se pokusíš ještě něčím zachránit.“ Tajemnou uličku jsem nevědomky opustil a když jsem se pokusil vrátit zpátky, už jsem jí nemohl najít – nebyla tam. Bloudil jsem kolem ‚Staromáku‘ a doufal v nějaký zázrak, který zachrání můj nepodařený den. Sám sebe jsem už přesvědčil, že když se něco k vyfocení najde, nebudu váhat a ruce z kapec vyndám. Do odjezdu vlaku nezbývalo mnoho. Má poslední samomluva toho dne v Praze zněla: “ Vycvakni třeba tuhle značku, pořád lepší než orloj … dělej!“ Váhavě jsem vytáhl ruce z kapes a zaostřil na dopravní značku – cvak. Ani jsem nekontroloval, jak cvaknutí dopadlo a už jsem musel běžet na nádraží.

Cestou domů ve vlaku jsem měl ruce už poměrně prohřáté a ve fotoaparátu (nepočítám-li deset orlojů) pouhou jednu fotku. Až rok na to jsem se odvážil na ní poprvé podívat a následně jí ukázat ostatním. Podstatné ale je, že od té doby si ruce nechám klidně trochu přimrznout, pokud cítím, že fotka za to stojí. I když možná kdyby byla znovu zima jako tenkrát, vyfotím nakonec jenom dopravní značku.