Krájela jsem mrkev na úhledná kolečka. Důsledně kontrolovala, zda je každý kousek stejně široký, ne příliš velký. V zámecké kuchyni bylo příjemně teplo a klidno. U stolu jsme seděly tři ženy a mlčely. Poslouchaly tikot hodin.

Rozlétly se dveře a v nich stál obrovský Leoš. „Andreo, doufám, že máš nalito!“ Měla jsem, přesto dolil. „Tak na tu dnešní vernisáž,“ zahájil neoficiálně výstavu AFUKu. Pak až si všiml mé nadrobno nakrájené mrkve. Prý pěkná práce. Záměrně píšu o tomto předčasném zahájení vernisáže, protože to si vybavuji ještě docela ostře. Druhý a oficiální přípitek je zahalen do mlhy. Byla zima. Taky.

Autor fotografie: Miloš Mráz

Autor fotografie: Miloš Mráz

Kdybych měla vernisáž AFUKu v Chotěboři vyjádřit fotografií, byla by to fotka černobílá, zrnitá a dost neostrá. Skleničku, kterou jsem občas někde záměrně zapomněla, se mi záhadným způsobem znova dostávala do rukou. A vždy byla o něco plnější, než před odložením. Byla by to fotka trochu surreální. Kolem mě se míhaly postavy, které mluvily a možná mluvily dokonce ke mně. Asi bych se neměla tomu alkoholu tak poddávat, šeptla jsem si do svědomí. Vzchop se. Šla jsem tedy hledat svou úhledně nakrájenou mrkev, která mi měla pomoci postavit se znova na nohy. Našla jsem téměř prázdný stůl. Na talíři zůstalo pár kostiček sýra, z principu zbylých. Obešla jsem znova výstavu tam a zpátky a hleděla na fotky se stále zaujatějším pohledem. Tipovala jsem si jméno skryté za tajným číslem. Byla to hra, při níž jsem nikoho neviděla a tudíž se domnívala, že nikdo nevidí ani mě. Na jejím konci jsem však v ruce  držela opět plnou skleničku. A to už jsem se trochu lekla.

Odešla jsem tedy střízlivět do kuchyně – jediné vytopené místnosti, navíc zásobené čajem a slanými tyčinkami. Půl hodinka, možná hodinka či dvě, v osamění. V tikotu hodin.

Autor fotografie: Miloš Mráz

Autor fotografie: Miloš Mráz

Pak se podruhé rozvalily dveře a v nich stál zase Leoš.

Druhou část vernisáže v Bílku už si vybavuji jasněji. V příjemné hospůdce jsem dostala teplý hrnek čaje, ale co víc, dostala jsem také kávu! U stolu se sešli všichni příznivci AFUKu, které jsem měla nejspíše znát už ze zahájení na zámku. Některé jako bych ale viděla poprvé. Postavy měly najednou tvář. Měly oči a ústa, a když mluvily, tak jsem jim rozuměla. Až tady jsem poznávala autory oněch fotografií, jména z číselného seznamu. Kdybych nyní udělala fotografii, vznikl by snímek ostrý – snad jen s mírně rozmazanými okraji v rohu, jakožto následek mého rozechvění a studu – a barevný. Stačilo sáhnout za sebe, kde jsem měla položený fotoaparát a zmáčknout spoušť. Ale i tento věčný záznam 21. března 2013 jsem si nechala ujít.