Roman Hajnala se věnuje focení necelých pět let. Za tu dobu už stihl vystřídat několik fotografických disciplín: dlouhou dobu se věnoval street fotografii, baví ho dokument, ale nejraději má krajinky. „Fotografie mi otevřela oči,“ říká v rozhovoru pro AFUK.

Fotit jsi začal před pěti lety. Co tě k fotce přivedlo?

Do rukou se mi tenkrát náhodou dostala zrcadlovka Canon 350d; pamatuji si, že jsem dlouze díval přes hledáček a nemohl se vynadívat, jak to všechno bylo skrz ní pěkné. Záhy přišel nákup první vlastní zrcadlovky a celá ta cesta od bezduchého cvakání přes proseděné večery u photoshopu.

Vždycky jsem měl hodně koníčků. Jsem člověk, který se dokáže pro věc rychle nadchnout, většinou ale dlouho u ničeho nevydržím. U fotky to bylo od začátku jiné, k ní můj zájem naopak stále roste.

Čemu ses například věnoval, že bylo důvodem, že jsi s tím přestal?

Hrál jsem biliard a celkem mi to i šlo. Když jsme ale začali s partou chodit po soutěžích, dolehl na mě tlak. Měl jsem pocit zodpovědnosti, hlavně při dvojhrách, kde jsem mohl pokazit hru sobě i spoluhráčovi; znervózňovalo mě to, nebyl jsem schopný tomu čelit nebo se toho pocitu zbavit. K tomu se přidali menší finanční problémy a potom bylo období velkých životních změn, kde jsem kromě práce neřešil skoro nic.

Roman Hajnala Roman Hajnala

 

 

 

 

 

Jak vzpomínáš na své začátky s focením? Učil tě někdo zacházet s fotoaparátem?

Začátky byly zlé, ale jsme rád, že si je dobře pamatuji, a to i díky veřejné galerii, kam jsem tenkrát své fotky posílal, a ke které jsem zapomněl heslo. Teď tam visí bez možnosti je smazat a připomínají mi, že i já jsem fotil nesmyslné obrázky, které jsem přikrášloval náležitým efektem ve fotoeditoru. Fotit mě ale neučil nikdo, vedly mě fotoportály a internetové příručky. Samozřejmě nesprávným směrem.

O svém digitálním období píšeš i na svých stránkách: „Honil jsem se za kvalitní fototechnikou a obrovskými paměťovými kartami, které jsem úspěšně plnil a vyprazdňoval. Po čase jsem zjistil, že si svých fotografiích nevážím. Pěkné šly na disk, škaredé do koše. Bylo to velmi demotivující.“ Zůstaly ti dodnes alespoň ty pěkné fotky? Máš ze svých začátků nějakou oblíbenou fotku, které se nechceš vzdát?

Určitě by se našlo mnoho fotografií na různých fotoportálech a nějakých zálohovacích discích ze starého notebooku, ale všechno to tehdy šlo tak rychle, že měsíc staré fotky se mi už nelíbily. Uznával jsem jen ty aktuální snímky, zatímco za ty staré jsem se styděl. Žádné konkrétní jsem si neschraňoval a dnes se ke své staré tvorbě nevracím vůbec. Snad jen v případě, když chci zkritizovat fotky někoho, kdo začíná. Pak navštívím svojí galerii se zapomenutým heslem a připomenu si, že nikdo učený z nebe nespadl. Je to jeden z účinných způsobů, jak zkrotit ego.

Jaké tvé další kroky, když jsi skončil s digitálem? Jak ses dostal ke klasice?

Nepamatuji si přesně, co všechno vyvolalo můj zájem o klasiku. Možná mi nestačily efekty ve fotoeditoru, možná jsem se chtěl jen odlišit od druhých. Když ta myšlenka přišla, nadchnul jsem se a pak už to šlo rychle; přečetl jsem pár webových stránek a skočil k rodičům pro starého Zenita, který zůstával ve skříni snad jen proto, že ho všem bylo líto vyhodit. Pak jsem nakoupil základní chemii a vyvolal svůj první film. Tenkrát jsem pozoroval proces, kdy se na pozitivu začíná objevovat obraz, s otevřenými ústy z obdivu a nadšení. Tento pocit mám stále, i když už je pro mě klasický proces rutinní. Myslím, že mě nikdy neomrzí.

Roman Hajnala Roman Hajnala Roman Hajnala

 

Fotografové zabývající se klasickou fotografií občas čelí posměchu od lidí, kteří se přizpůsobili době a pořídili si digitální fotoaparát. S jakými reakcemi ses setkal ve svém okolí ty?

Klasická fotografie zažívá už pár let malou renesanci, alespoň já to tak tedy vnímám. Začínal jsem, když klasika měla pověst, že každý, kdo ji používá, dělá krok zpět. Posměšné komentáře byly na denním pořádku, jen občas se k nim přidal nějaký pochvalný od těch, co si moji tvorbu oblíbili. V té době jsem to nesl docela těžko a pravidelně jsem se pouštěl do nekonečných a zbytečných debat. Dnes už jsou reakce víceméně pozitivní.

Takže dnes už tu rivalitu mezi digitálisty a klasiky nevnímáš?

Canon versus Nikon, BMW versus Mercedes… Vždycky budou nějaké skupiny, které se mezi sebou budou přít o to, co je lepší. Byly časy, kdy se mě to dotýkalo a měl jsem potřebu se k tomu vyjadřovat a argumentovat; samozřejmě v můj prospěch a ve prospěch mnou používané techniky a značky. Dnes to vnímám jinak, jsem rád, že jsme každý jiný a že každý má nějaký způsob a techniku. Vlastně je úplně jedno, kdo na co fotí.

Na svých stránkách zmiňuješ tři lidi, kteří ti v začátcích historickými procesy fotografie pomáhali: Lubo Vlcek, Rasto Cambal a Kate Mocak. Dali tě nějakou radu, kterou nosíš v mysli dodnes?

Setkání s těmito lidmi pro mě představovalo největší zlom. Jejich pohled na fotografii byl úplně jiný než ten, který jsem doposud znal od svých přátel fotografů z internetových fotoportálů. Rasto mi dal mnoho rad a dává mi je dodnes.

Roman Hajnala

Dlouhou dobu ses věnoval street fotografii. Jakých lidí sis na ulici všímal?

Úplně obyčejných v běžných situacích. Nejraději fotím všednosti a snažím se poukázat na to, že i ty mohou být pěkné a zajímavé. Na ulici jsem se snažil najít nějaké spojení člověka s prostředím. Vždy jsem hledal nejprve nějakou světelnou anebo prostorově zajímavou scénu a potom jsem se snažil do ní zasadit člověka.

Dokázal jsi splynout s davem? Jak na tebe lidé reagovali?

Začátky byly krušný: velký fotoaparát, velký objektiv a nerozvážný fotograf, který se bál konfrontace s fotografovaným člověkem. Přímo jsem v davu svítil, jako myslivec v červené čepici a píšťalkou na krku. Po čase jsem fotoaparát vyměnil za menší, nasadil jsem širší objektiv a začal fotit víc kontaktně a bez strachu. Postupoval jsem přirozeněji a plynule; někdy jsem se až divil, jak nepovšimnutým se stávám. Za celou dobu jsem zažil jen pár negativních reakcí, které skončily malou rozpravou anebo morální kázní. Tyto fotky, kterým předcházel spor, jsem nikdy nezveřejnil.

Roman Hajnala Roman Hajnala
Fotil jsi v rodné Bratislavě nebo jsi vyjížděl do jiných míst?

Fotil jsem hodně v Bratislavě, ale focení ve městě, které mám okoukané, je dosti těžké. Obdivuji lidi, kteří chodí na stejná místa a jsou schopni tam nacházet stále něco nového. Vždycky, když mě to začalo nudit, zkusil jsem navštívit jiné město a někdy i jiný stát.

Vadí mi, že někteří fotografové zachycují své objekty schválně ve trapných situacích a profitují z toho, že druhé zesměšňují. Z tvých fotek takový pocit nemám. Dával sis na to pozor vědomě? Dokázal jsi toho člověka vnímat i jako člověka a ne jen jako objekt pro svůj záběr?

Focením na ulici fotograf určitým způsobem zasahuje do soukromí lidí a proto by se k tomu měl stavět zodpovědně a morálně. Mám rád humorné situace a rád je i fotím, ale nepostavil bych fotku na zesměšnění jiného člověka.

S lidmi, které fotím, navazuji také určité spojení; pokouším se je odhadnout, navazuji s nimi oční kontakt. Lidi jsou nedůvěřivý a když zjistí, že byli odfocený, vídávám v jejich očích strach. V takovém případě pomáhá malý úsměv. Myslím, že po této drobné komunikaci se pro mě focený stává víc člověkem a ne jen objektem pro fotografování. Pak i fotografie, které tímto způsobem vzniknou, jsou pro mne významnější.

Se streetovou fotkou jsi poté docela radikálně skončil. Proč?

Street fotografie vyžaduje plné soustředění a občas pro mne byla příliš hektická; všechno je otázka správného momentu, což v člověku vyvolává jistý tlak. V té době jsem prožíval neklidné období také v soukromí. Chodil jsem po městě a neviděl jsem nic; nebyl jsem schopen se soustředit a neuměl se dívat. Z focení na ulici jsem přestal mít dobrý pocit a spíše to začínalo být únavné. Potřeboval jsem něco pokojnějšího.

My dva jsme se potkali v Praze, kam sis z Bratislavy udělal týdenní výlet. Vidím, že máš s sebou fotoaparát. Jak se ti fotí tady?

Praha se mi velice líbí, cítím se tu velice dobře. Je tu mnoho zákoutí a zajímavých míst na focení, ale vyhovují mi především davy turistů, do kterých se jako fotograf můžu schovat. Všímám si zdejších obyvatel, kteří se ve městě pohybují plynule a tváří se nezaujatě.

Roman Hajnala Roman Hajnala Roman HajnalaFotografové se většinou zaměřují na konkrétní druh fotky anebo v určité oblasti alespoň vynikají. Ty máš ve svém portfoliu směsici různých žánrů: od portrétů přes dokument po krajinky. Co tě baví nejvíc?

Dlouho jsem hledal, jak bych chtěl fotit a dosud jsem na to tak úplně nepřišel. Co budu fotit a čím, se odvíjí spíše od mé nálady. Nashromáždil jsem za ty roky nějaké „krabičky“, ze kterých teď dle libosti mohu vybírat. Když jsem měl dobré a sociálně aktivní období, tak jsem fotil hodně na ulici anebo se pokoušel o dokument.

Myslím, že dokumentu jsem se dotkl jen velmi okrajově; je to běh na dlouho trať, kterou doběhnou jen velcí fotografové. Zkoušel jsem portrét, ale mám z toho podobný pocit, který mi říkají i moji známí: nejsem to já.

Nikdy se mi nepodařilo dostat do fotky nějak zvlášť silný obsah, ale celkem se mi daří zachytit prostor, světlo a atmosféru; v tom jsem se našel – je v tom kreativita i relax. Proto jsem také začal fotit krajinky. Focení krajinek, statických objektů – nejčastěji stromů, mě vyhovuje, protože při nich nemám pocit časového anebo jiného tlaku. Můžu si v klidu prohlédnou scénu, vyzkoušet různé úhly a na konec nemusím ani stisknout spoušť; ten strom mi vyčítat nebude, že nemá fotku. Když není dost času nebo světla, tak doma fotím zátiší, to je také velmi relaxační a časově volná disciplína.

Když jsme se před tím bavili, říkal jsi, že ještě více než focení, tě baví práce v komoře? Co konkrétně tě na tom baví?

Fotím pro svoje potěšení. Ano, pochvala potěší a dokáže pozvednout ego, ale pro mě je důležitější to, že fotím a tvořím. Samotný proces vytváření mě neomrzí asi nikdy; mám rád manuální práci a vychutnávám si ten pocit, kdy mám v ruce něco hmotného a něco, co má v sobě přidanou hodnotu.

Roman Hajnala Roman Hajnala

 

 

 

 

František Drtikol říkával, že když „to“ není v samotné fotce, technikou to nedoženeš. Souhlasil bys s ním?

Technika může dopomoci k atmosféře, ale může i ublížit; může udělat fotkou líbivější. Ale pokud není na fotce nic, co by se člověka dotklo, technika jí nepomůže.

na druhou stranu taky říkával, že umělec by měl znát všechny techniky, aby mohl svoje myšlenky všestranně vyjádřit. Jaké fotografické techniky umíš a jaké by ses ještě rád naučil?

Kdybych řekl, že nějakou historickou techniku opravdu ovládal, asi bych lhal. Starým mistrům trvalo roky, než tyto techniky zvládli. To platí dodnes; i když máme mnohem víc možností, všemožné návody na internetu a čistější chemikálie, stejně člověk potřebuje mnoho času a pokusů, aby zvládl dobře alespoň jednu z nich. Zkoušel jsem kyanotypii a argentotypii, což nejsou tak složité techniky, a dosáhl jsem relativně předvídatelných a stálých výsledků.  Z těch náročnějších mám odzkoušený bromolejotisk a olejotisk. Někdy mi stačí pár pokusů, abych byl spokojený, jindy, se ke spokojenosti ani nedopracuji.

Nejtěžší technika, kterou jsem zkusil, je mokrý kolodiový proces. Každý krok při něm může výrazně ovlivnit výsledek; záleží na teplotě, vlhkosti i na místě; fotografie, která se v jednom prostředí povede, se při stejném postupu nemusí povést jinde. Vždycky, když se nedaří, přemýšlím, jak to asi dělali před těmi lety, kdy používali dřevěné přenosné fotokomory a jednoduché příslušenství. Někdy je to až demotivující, když člověk věnuje celý den focení a bez výsledku. O to cennější je pro mne fotka, která vyjde. Do budoucna se chystám zkusit pigment, což je cenově dostupná technika s dobrou kresbou a detailem.

Roman Hajnala Roman Hajnala Roman Hajnala

 

 

 

 

Kolik času věnuješ fotografii?

Mám hodně aktivit, ale fotka je v prioritách na těch vyšších stupních; po mém psovi je hned na druhém místě. Nemusím nutně fotit anebo vyvolávat; rád chodím i do galerií, dívám se na filmy o fotce nebo brouzdám internetem a hledám návody historických technik. Mnoho času věnuji i různým fotoakcím…

A co naopak fotografie dala nebo dává tobě?

Myslím, že mi fotografie změnila život: naučila mě se dívat. Všímám si věcí, které bych před tím prošel bez povšimnutí. Fotografie mi otevřela oči a naučila trpělivosti při práci s historickými technikami nebo pozitivním procesem. Díky ní jsem se také seznámil se skvělými lidmi, kteří jsou dnes mými přáteli.

Mezi čtyřma očima s Romanem Hajnalou

S Romanem jsem se sešla v jedno velice slunné „poobědě“, jak on třetí hodinu při domlouvání nazval. Nebyla jsem si úplně jistá, kdo na mě před koněm na Václaváku bude vlastně čekat. Dá se určit povaha člověka z jeho fotografií? Tušila jsem introverta a fajn člověka. Skutečnost byla nakonec ještě o něco lepší.

„Máš rád kávu?“ zeptala jsem se úvodem? A jelikož Roman odpověděl důrazně jasné „ano“, byla náš cíl cesty jasný.

Foto: Martin HaburajHodně jsme toho napovídali, samozřejmě nejčastěji o focení. Jelikož se ale oba věnujeme fotce z určité životní potřeby, mluvili jsme snad více o životě, než o samotném focení. Prokecali jsme tak celé poobědě a Roman mezitím vypil dva šálky malé kávy; prej té nejlepší kávy, kterou za poslední dobu pil.

Jako bych už toho člověka někdy před tím zažila – říkala jsem si potom, co jsme stihli projít celé centrum Prahy. Dost možná jsme vypadali s tou fotovýbavou jako nějací vzdálení turisté. Já si vzala ten den fotoaparát speciálně kvůli Romanovi, abych tento rozhovor mohla doplnit o jeho podobenku. Bohužel jsem si na to vzpomněla až když už byl Roman v nedohlednu.

Roman Hajnala se narodil v roce 1977 v Bratislavě. Vystudoval automechanika s maturitou, focení se věnuje asi od roku 2008. Kromě toho patří mezi jeho zájmy fena Karilyn Zara a hudební skupina October U2 Revival, ve které Roman hraje na kytaru. Více tvorby Romana Hajnaly najdete na stránkách www.noske.sk. A jelikož je Roman čestným členem AFUKu, můžete se s jeho fotografiemi setkávat i v našich tematických galeriích.