Asi znáte každý ten pocit: nacpaná hromadná doprava, není kam se pohnout, kam utéct před tím úmorným vedrem a pachem propocených triček. Jediná myšlenka směřuje k tomu, jak vydržet. Zastavit na pár minut dech.

V pražským metru, kolem osmé až deváté v ranním spěchu a pak kolem páté až šesté odpolední, kdy se lidé vrací z práce a jiných povinností do svých příbytků, unaveni dnem a létem, unaveni starostmi, bodají vás očima, když se vám podařilo ulovit místečko, a dělají bolavé nohy a strhané tváře mají stejnak, to ani dělat nemusejí; tak v tom čase je pražské metro nejhorší. V takových hodinách je lepší se podzemní dopravě vyhnout, to vám tedy povím.

Naštěstí v Praze není nutno spoléhat se pouze na metro, ačkoliv tramvaje a autobusy na tom nejsou o nic lépe a mnohdy spíše hůře, tak je tu ještě možnost dopravovat se vlastní silou na kole, či pěšky, vždyť nic tu není daleko a čas plyne asi jako všude, když se mu člověk nepoddá.

Dav, chaos, Tokio… člověk?

Michael Wolf Michael Wolf Hovořili jsme o tom nedávno s kamarádem; vrátil se akorát z Tokia a tak mi vyprávěl o zážitcích, které si z tohoto velkolepého velkoměsta přivezl. Mluvil o vstřícných, ale příliš zaneprázdněných lidech, o jejich potřebě tomu vzdorovat a zároveň i podléhat, o stejnokrojích, do kterých se Japonci každý den odívají, a které svými účesy kontrastují, aby si ještě zachovali alespoň drobnou identitu, ale to už odbíhám, kamarád přešel zvolna k vyprávění toho, co se odehrává v místním metru; tam bylo všechno (a všichni). Tam to bylo nejviditelnější.

Tváře nalepené na tvářích. Ohánět se tady jakoukoli fobií bylo bláznivé. Kdo jednou zvedne ruku, riskuje, že už mu tam zůstane, a když začne brnět, když ho nedejbože začne svědit v předloktí.. ne, tady se na nějaké potřeby nehraje, vyprávěl mi kamarád. Vstával kvůli tomu brzo ráno. Ve špičce, kdy tokijské metro více připomíná mraveniště než nástupiště, seděl tam na lavičce a zíral se na to. Lidé dobíhali a vlaky jezdily jako na mechanickém páse dnes jezdí kuřata, jedno odjelo a přijelo další, a zase se nacpalo k prasknutí lidmi.

V tokijském metru dokonce pracují lidé, kteří mají za úkol dorážet cestující do vagónů – jako do zavařovacích sklenic cpeme okurky, dokud se tam nevtěsná už ani ta nejmenší a nejútlejší okurčička  – jen s tím rozdílem, že tady na hrátky není čas.

Michael Wolf Michael WolfTyto bizarní situace zaráží turisty z celého světa, tak jako ostatně udivovaly i mého kamaráda, který v nich našel ústřední motiv svých fotografií. Také německý fotograf Michael Wolf byl tímto  zážitkem natolik inspirován, že se rozhodl vytvořit sérii, v níž by se tyto hrůzy způsobené stísněným prostorem promítly. Fotografie ze souboru Tokyo compression  zobrazují jednotlivé cestující a jejich tváře odrážející stísněnost a nepohodlí. Ačkoliv se může zdát, že snímky zobrazují skutečné momenty, všechny scény jsou od základu nahrané a nasimulované.

Téměř šedesátiletý Michael Wolf se narodil v Německu, od roku 1994 bydlí a pracuje v Hong Kongu. Ve svých dílech se často zaměřuje na extrémy a nelidské životní podmínky, ve kterých obyvatelé asijských velkoměst musí žít. Fotografie naleznete na stránkách http://photomichaelwolf.com/