Vladimír Vaníček se vydal se svým kamarádem Jirkou Kozubíkem na fotovýpravu do NPR Ranšpurk. Co všechno se může na takové nevinné expedici přihodit?

Budíček ve 3:50, ještě nachystám proviantu a techniky, v 5:00 sraz s Jirkou a poté společná cesta ze Zlína do Lanžhota. Odtud se dále vydáme až k hranici NPR Ranšpurk ležící na nejjižnějším výběžku Moravy,.

Na místo jsme dorazili přesně 8:15, venku nás příjemně překvapila nádherně zavalená obloha s rozptýleným světlem. Jirka se na cestu vybavil kamerou Rittreck View 5×7, já Mamiyou RB67 a moje přítelkyně Gabriela Canonem 40D.

Foto: Ladislav Vaníček

Před námi se otevřel pohled na krásný prales. Uvítala nás slavobrána, od které jsme pokračovali hlouběji do lesa. Už po pár metrech se pěšina zcela vytratila; ocitli jsme se náhle v neorganizované buši, ve níž bylo snadné se ztratit; stačilo ujít deset metrů, aby člověk nevěděl kde je, natož, aby znal cestu zpět. Podrost a mladé tenké doubky začaly houstnout a pohyb s fotoaparátem na stativu se stal dřinou, jež Jirka přirovnal k „Vietnamu s M16kou nad hlavou“. Po celou dobu nás doprovázeli jen ti nejotravnější komáři, mezi nimi i exempláře komára tygřího, který letos okupuje jižní Moravu ve zvlášť hojném množství.

V 10:30 se nám počasí pokazilo – vylezlo slunce, které nás následujících pár hodin pěkně potrápilo při expozicích. Postupně jsme objevovali další a další zajímavá místa a blouděním se opět dostali až k oné slavobráně. Ještě stále jsme však neměli dost, a tak jsem se tentokrát vydali na opačnou stranu: k východní hranici rezervace, kde se nacházejí rákosové mokřady. Mezitím co Jirka hledal vhodnou kompozici a exponoval,  já s Gabrielou jsme se snažili navázat spojení s GPS družicí a zbytkem mapy v mezipaměti telefonu, jelikož on-line přístup byl v tomto místě znemožněn totální absencí jakéhokoliv mobilního signálu.
Foto: Vladimír Vaníček

Obloha se zatáhla (asi o dvě clony) a pomalu začínalo být i chladno. Běžel jsem varovat Jirku, který však ochlazení též zaregistroval a už balil. Následující první kapky nás přesvědčily k pozvolnému ústupu, který se později proměnil v chaotický úprk v prudkém dešti. Teprve teď to byl ten správný Vietnam!

Bloudění ve slejváku se zdálo být nekonečné. Jako vysvobození se před námi otevřela krátká, avšak nám známá, pěšina, která nás úspěšně zavedla brankou ven z oplocené rezervace. Jirka se obrnil do pláštěnkou, ale my jsme nabízený deštník razantně odmítli; alespoň jsme oprášili těla. Rychlejší chůzí jsme se vydali zpět , jenže na cestě k autu nás zaujalo ještě pár míst, které by po dešti stály za zvěčnění na stříbro. Sedli jsme si tedy na dubové klády pod staré husté duby a čekali, až déšť ustane, v domněnce, že se jedná o krátkou přeháňku. Pršet však nepřestávalo, naopak se zdálo, že déšť sílí. Čekání jsme tedy vzdali a pokračovali dál k autu se slovy „Jak tam dorazíme, tak přestane chcát,“ což se skutečně stalo. Pár set metrů od auta byla cesta pod stromy dokonce úplně suchá.

Foto: Vladimír Vaníček

Konečně jsme usedli do auta, shodili těžké batohy ze zad a vydali se zpět do Zlína. Celou cestu nás přitom doprovázel hustý déšť a stěrače spuštěné na maximální rychlost nestíhaly stírat přední sklo. Cesta se táhla, ale do Zlína jsme nakonec dorazili v pořádku; tam už nás čekalo modré nebe bez jediného mráčku. Doma jsme se posilnili horkou vanou, horkou kávou a extra horkými tortiglioni aglio olio e peperoncino. S pálivou hubou a sedmičkou růžové frankovky jsme důchodcovským tempem slezli schody dolů do temné komory, kde jsme v polospánku vyvolali jeden jediný svitek z pátečního fotografování v opuštěné dřevěnici. Další svitek z NPR Ranšpurk si nechali na později a vyplazili se do neskutečně vzdáleného třetího patra do postele.

Autor textu: Vladimír Vaníček