Noční procházka. Loudající město. Taky se loudáme, ruku v ruce tak nějak beze slov. Najednou šum. Blikající světla. Hlouček lidí zakrytý do černě. Přítel chce jít dál. „Počkej, tady se něco stalo.“ Ohnu se z mostu, po kterém lezou lustry baterek.

Ani nevím, kdo to vedle nás poprvé uhodl – pravděpodobně sebevražda. A všichni přitakali, ano sebevražda, co jiného by to mohlo být? Dole loďky, dlouhé záchrany bodají do dna, do dna úplného konce světa. Stojím na druhém břehu a tuším tu blízkost, která můj břeh dělí od břehu toho nešťastníka.

Další houkačky, ze skupinky se pomalu stává početný dav. Ozářený most, úplnej ohňostroj. Budíme pozornost a předčíme v tom dokonce i Pražský hrad, který se tyčí přímo naproti nám. Cizinci, Canony a telefony. Zážitek.

Všichni zírají dolů do hladiny a čekají, že ho snad spatří. 55 mm, ISO 100. Po chvíli znaveni vyfotí se ještě navzájem a pak pokračují dál po své trase. Možná si o tom zítra přečtou v novinách a znova si připomenou, že oni tam byli. Možná potom je napadne podívat se do historie své paměťové karty, jestli to mají pěkný – žena v restauraci, muž v restauraci, žena před koněm, muž před koněm, žena v odraze osvětlené výlohy, žena před Národním divadlem, muž u tramvaje, sebevražda, žena u sebevraždy, muž u sebevraždy, Petřín, muž v baru …

Mezitím se dalo do deště, nemá cenu čekat, že muž vyplave živ a zdráv, ani zda vyplave mrtvý, nemá cenu špekulovat nad tím, zda je sebevražda řešením. A třeba to ani sebevražda nebyla. Rozrušeni nočním zážitkem pokračujeme v cestě beze slov.