Ahoj. Jo, mám se dobře. hm. A mami… Tak jo. hm. Ahoj.

Zavoláme si zase zítra anebo příští týden a já ti opět do telefonu řeknu to své hm, abych tě ujistila, že všechno běží jako obvykle. Že mě nic nebolí, že se teple oblékám, a že hlad nemám. To všechno je zahrnuté v jednom hm, které tě vždy dokonale uklidní a už se dál neptáš. Protože není na co ještě ptát. Jsme od sebe daleko.

A mami … jako vždy spolknu a obrátím v tři tečky … co doma? Dívám se na tvou fotku, co mám v pokoji pověšenou. Víš, že ji tam mám a nikdy ses nepozastavila nad tím proč. Když ji vidíš, směješ se svému účesu a kalhotám, tzv. mrkváčům, co se před 20 lety nosily a ty sis je dovezla z Jugoslávie a snad je doma ještě někde máš, přemýšlíš kde, protože móda se vrací a ještě by se jednou mohly hodit. Jenže věci už nikdy nebudou stejné, mami. Ta fotka je na zdi jako vzpomínka, která se mi vytrácí a já se bojím, že takovou bych tě úplně zapomněla.

Jsi stále podobnější své matce. Když jsem ti to jednou řekla, vyděšeně jsi nadskočila a dlouze ses vyptávala s utrápeným výrazem, takovým jaký mívá i babička. Musela jsem ti zalhat cosi o srandě a vlastně mi přišlo vtipné, jak se obě obáváme toho samého. Stejně jako já, se úzkostlivě bráníš nejít tou samou cestou a čím víc nechceš, tím víc se přibližuješ vlastní útrapě. Nezbývá než zavřít oči a uvěřit v srandu, která ještě dlouho doznívá, ale už v samotě, kam mě nepustíš. Jsme od sebe daleko.

Těžko tě zastihnout; zatímco ty už v září přivoláváš nový rok, protože teď nastává období, které nemáš ráda: narozeniny, vánoce, silvestr, všude se spěchá, všude je stres a úklid. Ať už je potom, říkáš a já ti do sluchátka odpovídám své obvyklé hm, protože vím, že nemá cenu ti to vymlouvat, ale přitom stále hledím na tu fotku, kde s klidným výrazem sedíš a chováš tam jakési mimino, které mám být prý já. Co na tom, že máš na sobě mrkváče, co už dávno vyšly z módy. Mami.