Jen kdyby ty stoleté fotografie dokázaly mluvit, aby nám pověděly, co nevidíme, co nevíme. „Lépe už bylo“, říká staré rčení a fotografie k tomu dodávají: „A bylo krásně.“

Ráda si je prohlížím, někdy je nacházím zapomenuté ve vetešnictvích nebo v antikvariátech, jindy jim náleží patřičné místo v muzeích a galeriích. Jsou na nich lidé, které neznám a vím, že už nežijí, jsou na nich místa, která už neshledám, zvyky, jež mi jsou cizí. Čuchám k těm obrázkům a obracím je v prstech. Zašly časem, ztratily vzpomínku a už spíše zpestřují nudu, do které mi upadla současná fotografie.

Staré fotky bereme spíše za artefakty a čím se zdají být starší, tím větší důležitost jim klademe. Jsou více obrazy; více zájmu jim věnujeme a dáváme jim všemožné velkolepé přívlastky. Magické, úchvatné, noblesní. Takoví se zdají býti lidé na nich vyobrazeni – jsou noblesní a krásní.

Slavnostní šaty, drahé šperky, laskavé pohledy – ne příliš vyzývavé, spíše decentní, tak jak se sluší a patří. Je zřejmé, že s fotografií se dříve zacházelo jinak, lidé věřili, že jim podobenka zajistí mládí a nesmrtelnost a tak si  přirozeně chtěli zachovat tvář jen v té nekrásnější podobě.  I momentky vyznívají dnes jaksi neobvykle a vzácně, jakoby ten zachycený moment znamenal pro autora něco víc než jen běžný den; všiml si něčeho výjimečného a tak to zaznamenal, udělal z toho věčnost.

Co zůstane po nás? ptám se občas. Fotíme všechno, všechny. Dokonalá doba… ale bude pro příští generace krásná?