Současná fotografie, sama jí nějak nerozumím. Trochu se v ní plácám. Chyba bude možná na mé straně, nejsem dostatečně trendy. Ale Vladimír Bigus ví. Ten zná současné tendence fotografie.

V květnu byla zahájena v Praze výstava Vnitřní okruh, která vznikala pod taktovkou Vladimíra Birguse, experta na českou fotografii. Námětem pro umělce, kterých je na výstavě zastoupeno několik desítek, byla jejich rodina, jejich nejbližší lidé a věci. Toto téma je prý na západě již zcela běžné, to jenom my zaostáváme, takže pojďme se vyrovnat západu, zavelel Birgus, a udělejme si taky takovou výstavu.

Nebudu zde hodnotit kvalitu výstavy ani jejich vystavovatelů. Přiznávám, že jsem na ní nebyla a ani se na ni nechystám, ale přesto nezůstala zcela bez mého zájmu. Shlédla jsem osminutovou reportáž s výkladem jejího kurátora a udělala si na ni nějaký a velice povrchní názor (ostatně Vnitřní okruh má vystavenými exponáty velmi blízko k Prague Photu, na kterém jsem byla, takže snad úplně mimo nejsem).

Budu-li věřit panu Birgusovi, že se jedná o současné tendence české fotografie, pak budu muset také  připustit, že se mi česká fotka vzdálila natolik, že už na ni nedosáhnu. Připadá mi prázdná, připadá mi nudná i nehezká. Ale přijde mi zvláštní i ten diktát, co by se a jak by se to mělo.

Zaujalo mě, jak moc teď u nás frčí stylizovaná fotografie. Jak plytká je a v jaké bublině se vlastně nachází. Jakoby stačilo převlékout se do hadrů, naházet kolem sebe všechny ty retro věcičky a jakože minulé století, že. Nebo se chytnout za ruce a udělat jakože rodinu (kam se hrabe Cindy Sherman). Možná bych byla ochotná jim na to i skočit, kdyby to všechno nevyznívalo jaksi  prvoplánově a strnule.

Stále mě trápí ta otázka proč. Proč dělat obyčejné rodinné fotky s cizími lidmi a tvářit se u toho, že k nim patřím? K čemu jsou kýčovité svatební cvaky, na kterých je mužem žena s nalepeným knírem? Kdo to ocení, kdo si to pověsí zeď? Mají tyto fotky nějakou uměleckou hodnotu, když ne estetickou? Ani jejich tvůrcům nemohu věřit, že k tomu, co dělají, je vede nutnost a nikoliv snaha zaujmout.

Já tento druh umění ocenit nedokážu. Krásu naopak vidím v tom, co je skutečné, v každodennostech lidí, kteří se nechtějí nijak tvářit; ale vidím ji i v náhodách a v překvapeních, kterým jsme všichni vystavováni. Věřím fotce, ke které není potřeba list papíru, abychom ji pochopili. A především, fotka je o pocitu a nikoliv o pochopení.