Smrtící vstávání. Budík mi právě ohlásil, že jsem předešlý večer – ve slabé chvilce – měla nápad vstát v 5:30, tak jak to ostatně nadšení krajinkáři dělávají. Ok, tak ještě 10 minut mi nech. Pak vyrazím obhlédnout místní krajiny.

První ráno v Beskydách, celý hotel ještě spí a já se tiše vytrácím ven do neznáma s dvěma foťáky přes rameno, dotčena, že východ slunce jsem již prošvihla. Zítra vstanu dřív, slibuji si, ačkoliv jsem se ještě zcela nevzpamatovala z dnešního ranního šoku. To už ale mířím vyšlapanou pěšinou přímo do lesa. Kdovíkam do lesa.

Přemýšlím nad smyslem tohoto výletu. Mám se kochat přírodou, užívat si klid, možná jedinou volnou chvilku dnešního dne, nebo mám pátrat po fotce, hledat v krajině kompozice, které by stálo za to zachytit? Ještě chvíli nad tím vydržím přemýšlet a pak to bez výsledku vzdávám. Budu se kochat, budu fotit to, co si o fotku řekne. Proč nad tím složitě uvažovat? A tak se zcela oddám přírodě, neznámé krajině, do které se možná právě ztrácím. Zaujmou mě barevné úly, které vidím uprostřed lesa a sejdu z cesty. Fotku si to sice nezaslouží, ale právě u nich se rozhodnu následovat už jenom slunce. Mířím nahoru, kde očekávám velkolepý výhled do okolí.

Zbytečné očekávání. Proč mám pořád touhu být pánem situace, předjímat, abych na vrcholku mohla říct, že jsem to tušila. Houby. Nahoře jsou další stromy, které mi výhledu brání, zato tam najdu  neudržované hřiště, jež si pojmenování „dětské hřiště“  zaslouží snad jen díky brankám po stranách; dítě, které si tu  naposled zakopalo, bude dnes už jistě dospělým člověkem. Nedaleko najdu celý komplex napůl zarostlý trávou, napůl rozmlácený, napůl to připomíná, že sem se jezdilo za odměnu. Dívám se na jiné hřiště bez branek, bez porostu, v jehož prostředku se válí promáčknutý dětský míč červené barvy s bílými puntíky.

Tábor je veden směrem nahoru, dlouhá cesta míří do hlavní chaty v samém vrcholu, kolem dokola jsou vyskládané chatky stejné velikosti a v dolní části je něco, co dříve mohla být společenská místnost, jídelna a umývárna v jednom. Nepochybuji o tom, že toto místo už účel, pro který vzniklo, neplní; okenice jsou vymlácené, cestičky zarostlé, vně chatek vidím poničené zařízení, přestože zamčené dveře brání ke vstupu a v některých oknech visí ještě záclonky.

Člověk se usmyslel zasadit do této nádherné beskydské přírody své prázdninové sídlo, vykácel tu stromy, po léta tu sekal trávu a vybudoval sem příjezdovou cestu, aby po ní mohly jezdit školní autobusy plné natěšených dětí. Krajina byla nucena podřídit se lidskému rozmaru. Po čase však zájem o místní panoramata ustal, člověk si našel oblíbené místo jinde, kde si třeba vybudoval nové komfortní ubytování a tohle staré tu nechal napospas. Přírodě. Napospas přírodě, která se s tím nyní musí nějak vypořádat. Znova musí tuto plochu, která ji byla člověkem odejmutá, přijmout. A to mě baví sledovat, jak se příroda vypořádává se zbytky, které člověk po sobě zanechává.

Obkroužila jsem socialistický kemp kolem dokola a nahlédla do každého objektu zvlášť. V některých pokojích se ještě na stolech válely prázdné láhve a na stěnách visely sentimentální obrazy soudruhů a soudružek; bakelitové kliky mi však nedovolovaly vstoupit. Zůstalo zamčeno.

Loudala jsem se zpáteční cestou a dívala se znova na bizarní výlevy minulého režimu. Nacházel se tu i jeden nízký panelový dům neurčitého charakteru. Snad tu i někdo bydlel? A znova to stejné hřiště, promáčknutý míč, druhé hřiště a na něm – ne, žádné děti tam nehrály fotbal – viděla jsem na něm tři srnky, jak se pomalu prochází kolem železných tyčí, které dříve sloužily jako branky. Mířila jsem dolů k úlu, na lesní cestu a pak rychle do hotelu, kde se za chvíli bude podávat snídaně.