Před lety, když jsem začínal fotografovat se svým Graflexem, to bylo možná prvních několik desítek, snad stovka exponovaných filmů, kdy jsem přemýšlel nad každým úkonem – otevřít závěrku, kompozice, zaostřit, vycvaknout závěrku, zaclonit, nastavit čas, vložit kazetu, vytáhnout šíbr, exponovat, zatáhnout šíbr, vyndat kazetu. Byl jsem neohrabaný a poněkud pomalý. V přírodě to tolik nevadilo, ale u fotografování skupinek lidí, tam už to skřípalo: “Už do budééé? Netrvá ti to nějak dlouho?” A podobné jízlivé poznámky. Je totiž nezbytné, aby fotografovaní byli přesvědčení o tom, že fotograf ví, co dělá!

Po letech práce s jedním fotoaparátem jsem si zvykl, že to všechno hezky odsejpá.

Tuto sobotu jsem se vydal na procházku do kopců u nás v horách s fotoaparátem, řekněme neosahaným. A zpátky byla ta neohrabanost, ta nejistota a vzápětí to zjištění, nojo pitomec! Nezaclonil jsem! I tak jsem si procházku i fotografování užíval. Byl jsem poprvé v novém roce 2014 venku s fotoaparátem. A také poprvé po několika měsících, co jsem se odvážil vzít do ruky fotoaparát a šel hledat nějaké motivy do budoucí série lith printů.

Přestávka mi prospěla. Práce s novým, neosahaným strojem také. Počasí, světlu a mé počáteční neohrabanosti navzdory, obrázky na mne nakonec samy začaly nesměle vykukovat. Dokonce i nějaký ten “přírodní obličej”.

A přes všechno to přemýšlení o smyslu či nesmyslu fotografování a fotografie, které se mi v posledním roce honilo hlavou… jako bych znovu nalezl důvod, proč fotografuji.

Baví mě to!